Administrativa sekery

 

...aneb Černý humor ve francouzské justici

Můj nebožtík táta býval sečtělý muž. Volný čas zdaleka nejvíce trávil pohodlně usazený na pohovce, s nohama nataženýma na podnožce, hrnkem kafe nebo čaje na stolku na dosah ruky, v níž obvykle třímal knihu. Čítával kde co, ovšem nejvíc detektivky. Nasbíral jich do knihovny spoustu a jisté čestné místo mezi nimi zaujímaly knihy z edice 3x od Odeonu.

Pokud náhodou nevíte, o co kráčí, dovolte mi záležitost stručně představit. Počátkem 60. let začal Odeon vydávat detektivní romány po třech v jedné vazbě. Každá z knížek představila dílo jednoho autora, obvykle ve velmi solidním překladu a s informativním doslovem, který vybrané příběhy zasadil do souvislostí autorovy tvorby. V řádově desítkách svazků se vedle Agathy Christie, Eda McBaina, Earla Stanleyho Gardnera a jiných klasiků žánru, objevily autoři relativně málo známí - příkladně Roger Borniche, Jan de Hartog, Arthur Upfield - nebo takoví, kteří obvykle nejsou spojováni právě s detektivkami, mezi nimiž je nejkřiklavějším příkladem nejspíš Mika Waltari. Mezi lety 1963 a 1994 jich Odeon vydal prý asi 50, můj pantáta sesbíral knih v charakteristických šedým plátnem potažených tvrdých deskách většinu. 

V posledních letech je oceňuji. Jak iniciativu zmíněného již zaniklého nakladatelství, tak zvědavost svého otce, který se zájmem nosil domů díla autorů, díky nimž lze vychutnat vyšetřování těžkých zločinů hluboko v australské bushi (Upfieldův Napoleon Bonaparte), středověké Číně (van Gulikův soudce Ti), či současného Japonska (Melvillův policejní prefekt Tecuo Ótani).

Ty zmíněné šedé desky se mi taky staly tak trochu zárukou kvality vždycky, když v některý knihobudce narazím na svazek, který táta doma neměl (nebo možná i jo, nevim, seznam v hlavě nenosím). Jako třeba teď počátkem července, když jsem v knihostromu v hronovském parku obejvil knihu 3x inspektor Borniche. Když jsem si při letmém listování doslovem přečetl, že příběhy zmíněného autora se v průběhu 70. a 80. let staly předlohou několika krimi filmů s Delonem, nebylo o čem, kniha šla se mnou domu...

Je hrozně příjemný číst příběh, jehož autor ví, o čem píše. Dovolím si zde postulovat názor, že důvěrná znalost prostředí a popisovaných dějů bez problémů vyváží i výjimečný literární talent a slohovou vytříbenost. Waltariho komisař Palmu v příběhu "Hvězdy to řeknou" je zábavné čtení, které mě bavilo tím víc, čím víc ve mně sílil dojem, že osobou, jejíž optikou je příběh vyprávěn, je Palmuův mimořádně tupý nadřízený. Něco takovýho se musí umět napsat...
Výše zmíněný Borniche se o takovou ekvilibristiku nepokouší, jeho styl je méně otesaný, jeho žertování poněkud lacinější, zhusta navíc na účet jeho andělsky trpělivé přítelkyně Marlyse. Ovšem dokonale to vynahrazuje výbornou znalostí prostředí francouzské policie, kterou získal prostě tím, že u francouzské policie dlouhá léta sloužil. 

Takže místo stylistických kudrlinek čtenáře vtahují do děje detaily. Místy nenápadné, ale o to účinněji využité. Třeba když detektiv nehovoří oficiózně o budově ředitelství státní policie, ale o "vrbinách", tedy zřejmě ulici, v níž se ono ředitelství nachází, připadáte si, jako by na vás autor tak trochu spiklenecky mrknul jako na parťáka, kterej přece ví, o jakym baráku je řeč, ne? Podobnou důvěrnost vytušíte pravděpodobně i za všudypřítomným stěžováním na poměry uvnitř francouzských policejních složek, kde je pokoření konkurenčního sboru minimálně stejně důležité, jako dopadení dlouho hledaného zločince. O otevřeném přiznání, že bez robustní sítě práskačů by slavná francouzská policie vyšetřila leda kulový, netřeba se rozepisovat. Pobaví skutečnost, že detektivové státní policie celkem často úřadovali z putyky od panáka pastysu, protože se jim nechtělo dřepět v kanclu. Nakonec - v tý hospodě to měli blíž k těm práskačům, takže šéf ani moc neprotestoval (on tam totiž seděl taky).

A pak jsou tu detaily, na které člověk bez skutečně intimní znalosti prostředí nepřijde. Detaily z kategorie takových úkazů, které člověka nenapadnou a když náhodou ano, zavrhne je jako příliš přitažené za vlasy. Ovšem logika, s níž pracuje úřední šiml může být vykloubena různými směry. Dovolte mi citovat autora...

"Té noci z 27. na 28. únor 1956 nemůže Marcantoni usnout. Kouří druhý balíček cigaret. Noc je dlouhá a studená.
Náhle nastaví uši. Zdá se mu, že k cele odsouzených na smrt, kterou obývá Buisson od svého posledního vystoupení před soudem, se blíží kroky. Domnívá se, že slyší šepot, šustění látky.
Zadrží dech. Držátkem lžičky, obroušeným o cement v cele, se mu podaří nadzvednout kukátko ve dveřích. Pozná dlouhý snědý obličej svého krajana advokáta Charlese Carboniho, Buissonova obhájce, kterého přivedli. Buisson je na cestě k Černé vdově.
Marcantoni viděl Buissona jen jednou v Calanques s Orsettim, kterému pak vyčetl jeho lehkomyslnost. Znovu Buissona spatřil až během jednoho převozu do paláce, kdy spolu jeli v jednom antonu. Neznal ho, přesto je rozrušen, když se dívá na muže, který má zemřít.
Marcantoni spatří kukátkem Buissona, už odpoutaného od všeho pozemského, zvláštně klidného, uprostřed skupiny pobledlých mužů. Vidí ho, jak odchází do kanceláře, kde mu odstřihnou límec košile, vyplní formuláře o propuštění, stejně, jako kdyby šel na svobodu, nabídnou mu sklenici rumu a cigaretu."

Tuhle pasáž ze závěru Povídky o policajtovi, se přiznám, jsem si musel přečíst dvakrát. A pak jsem se smíchy zlomil v pase, protože v sobě popsaná situace nese slušnou dávku humoru černějšího, než tváře ostravského horníka po dvanáctihodinové šichtě. 

"...vyplní formuláře o propuštění, stejně, jako by šel na svobodu..."

Zkrátka, Emilku, jdeš z kriminálu pryč. To je fuk, že komínem. Prostě pryč. Tak mi to tady podepiš a nezdržuj, nemam na tebe celej den...