Skotsko v Kostelíku

 

aneb Bratři v kiltu zase chvíli pohromadě

Krom toho, že má moje Habra aktuálně status zraněné hrdinky, má navíc nevídaný organizační talent, takže se jí podařilo sváteční víkend zorganizovat tak, že se během něj pět členů našeho klanu nacházelo na čtyřech různých místech. Což je rozhodně dobře, když, tak jako já, máte již pár měsíců v kalendáři kulturně-společenskou akci, kterou nechcete odpískat.

O Skotsku v Kostelíku jsme se v předcházejících letech s kolegou Macanem bavili mnohokrát, jako o zajímavé alternativě  za Skotské hry na Sychrově, ovšem vzhledem k tomu termínu na začátku prázdnin já obvykle býval zabitej skrzevá Habřino střelecké klání v Hostinném a následný týden poflakování v okolí Hronova. To si, abychom si rozuměli, nestěžuji. Mně se to takhle docela líbilo. Rád jsem s dětma vymýšlel výlety po okolí Hostinnýho, zatímco Habra vyráběla díry do kartonu. Organizace hronovskýho poflakování byla spíš na Habře, bo to tam je její domácí prostředí, ovšem bavívá mě neméně. 

Dělat díry do kartonu na závodech v Hostinném Habra nejela už loni a letos to po poněkud vyčerpávající závodní sezoně taky neplánovala. Těžko navíc courat po kopcích s berlema a nohou, o níž se lze opřít vahou celých pěti kilogramů (řikal šaman po operaci a asi si trochu zapřeháněl, jelikož větší hmotností nohu zatížíte, i když ji jen volně položíte. Jakože já nejsem z těch, co by po konzultaci s googlem doktorům diktovali diagnózy, ale ...ty vole...! ).

Zkrátka již nějakou dobu dopředu bylo zřejmé, že první prázdninový týden se oproti obvyklým pořádkům vyprázdní tak důkladně, jako by požil kolonoskopický roztok. A tak jsme se s Macanem dohodli, že pojedem do Kostelíka. Nevím, do jaké míry vás to překvapí, ale půvabně baculatá krajina mezi Rakovníkem, Zbirohem a, řekněme, Plzní je divočina erárem zřejmě přehlížená víc, než Chánov. Do Chánova totiž aspoň jezdí autobus. Do Kostelíka tedy také, abychom byli úplně spravedliví, a já bych se tam mastnou tyčí asi dokázal dopravit ještě vcelku mravně. Ovšem Macan by si na cestu z Hronova nejspíš musel brát dva dny dovolený. Pročež se rozhodlo, že řečený bratr v kiltu vyrazí v pátek brzy odpoledne v sedle svého plechového oře, já cestou přiskočím a prostě tomu nebudem řikat vandr, když to bude pojatý takhle na mastňáky...

Do Kostelíka jsme dorazily okolo páté odpoledne, dobrovolníci z řad rakovnického hasičského sboru nás navedli na kempovací palouk, kde jsme jen chvilku poté rozbili tábor.

...a odebrali se kalit, co se do nás vešlo! Jelikož šlo o půlkulatý patnáctý ročník kostelíkovského skotačení, akce byla o něco opulentnější, zejména tedy časově, protože kulturní program nebyl pouze v sobotu, nýbrž už v pátek odpoledne. Usadili jsme se na skládací lavičky ve stínu lip na návsi u kostela sv. Máří Magdaleny, sledovali umělce, kafrali a občas šli pro pivo. Na čepu byl rakovnický Bakalář, kterého nám ochotně čepovali do pozdních nočních hodin. 

Nebudu vás zatěžovat takovými detaily, jako kde přesně a jak moc mě v noci tlačil do hlavy polštář, případně na kolika místech jsem označkoval okolí kempu svýma žaludečníma šťávama (vzdálenější okolí, abyste si snad nemysleli, že jsem ostatním návštěvníkům oblejval stany). Řeknu vám toliko, že česnečka z pytlíku, kterou jsem si uvařil k snídani, mě jen tak tak udržela naživu a přijatelné místo k životu udělal ze světa teprve silný skopový vývar u jednoho ze stánků s občerstvením. Dvě porce toho vývaru to chtělo. 
"Dej si vyprošťováka a buď dobrej!" pravil Macan, zatímco mi podával kelímek s pivem, který u stánku vzít musel, aby ho vinou nějaké disbalance v nesené zátěži nezanášel krok někam do strany. 
Kdo jsem, abych se vzpouzel, no ne? 

Tedy jsem se nevzpouzel, vyprošťováka si dal a po něm chvilku šlofíka na dece ve stínu těch lip na návsi. V průběhu odpoledne se mi udělalo vyloženě dobře, ovšem vědom si nezdarů předešlého večera jsem tentokrát Bakaláře poctivě brzdil nealkem. Společně s Macanem a Korbusem, který nám mezitím také jen tak na otočku přivezl ukázat svoji krásnou tvář, zašel jsem se podívat na sportovní disciplíny, kterých jsem se ale tentokrát nezúčastnil. Jednak se na ně platilo extra startovný, což se mi úplně neslučovalo s tím, že bych si něco jen tak ze zvědavosti vyzkoušel. Druhá věc je, že mou oblíbenou disciplínu ze Sychrova - tedy farmářskou chůzi se žulovými kameny - tu pojali jinak a dle mého skromného mínění mnohem méně zajímavě. Kameny na Sychrově vážily 100 liber, madla nešla kvůli relativně velkému průměru uchopit úplně pohodlně a kameny pod nimi byly zavěšeny na řetězech, takže bylo při chůzi potřeba dávat pozor i na to, aby se příliš nerozhoupaly. Kameny v Kostelíku byly odhadem poloviční a vsazené do pevného kovového rámu s madlem naopak možná příliš tenkým, což sice může úchop činit nepohodlným, ale jeho pevnost to samo o sobě nijak nekomplikuje. Na Sychrově měřili uraženou vzdálenost, v Kostelíku čas, za který soutěžící překonal vytýčenou trasu... V podstatě z toho udělali úplně jinej sport... 

 

I vrátili jsme se ke kulturnímu programu a obcházení stánků nejen s obžerstvením. Ten skopovej vývar jsem během odpoledne sežral ještě jeden a haggis k tomu. K mému nemalému zklamání už ale bohužel v tu dobu nezbýval tuřín, musel jsem proto vystačit jen se šťouchačkama. 
Trochu překvapivá byla přítomnost detašovaného pracoviště tetovacího studia. V malém stánku se dvěma židlemi a stolkem cele schovaným pod několika katalogy menších motivů vrčel strojek v rukou rakovnické Moory. 
"Já bych chtěla tu lištičku se srdíčkem." děla starší dáma směrem k řečené tatérce a trochu ji tím vyvedla z míry, protože ta v katalogu žádnou lištičku se srdíčkem neměla. 
"...lištičku tu mám s motýlkem." odpověděla a ukázala směrem k černobílému obrázku způsobně sedící lišky, hledící kamsi doprava nahoru, kde jí kousek nad hlavou poletoval motýl. Jelikož je výtvarné umění jednou z mých mnoha silných stránek, nedalo mi to a do hovoru se vmísil:
"To srdíčko by se tam taky vešlo. Motýlek by mohl lišce sedět na čumáčku a srdíčko by mohla mít nad hlavou..."
"Jéééé...to by bylo heezkýýý..." jihla dáma, zatímco se Moora rozchechtala, že "...takovýhle poraděnky má nejradši..." Poté mi vrazila do ruky samolepku se srnkou a poslala mě do světa...

Program končil někdy po půl jedenácté koncertem skupiny Claymore, po němž jsme se odebrali pod přístřešky, abychom se pěkně dorůžova vyhajali na cestu domů. Výlet to byl hezkej, Kostelík je tuze roztomilej vidlákov, kde je poměrně radost se rozvalit na návsi pod lípu. Ovšem člověk se neubrání srovnání se Sychrovem, z něhož Sychrov vychází o něco lépe. Zejména proto, že v rozlehlé zámecké zahradě si lze různé vjemy mnohem pružněji dávkovat tak, aby toho člověk nebyl hned přežranej.

Hmno... akce se konala 4. a 5.7. Já si od tý doby stihnul zajet s dětma a tchýní na víkend do Hronova, o týden později pak odeslat všechny tři kulíšky na tábor (pro pořádek asi tak hodinku svižnější chůze od toho Kostelíka) a s Habrou si odjet nechat udělat trochu pomyšlení do příjemnýho malýho hotýlku v jiném vidlákově, tentokrát pod Řípem... Za běžných okolností by si obě události asi vysloužily vlastní články, ale teď jsem lempl líná a nechce se mi...