Z Chrudimi do Třemošnice

 

 aneb Generálka

A je to tu! Poslední vejšlap před vrcholem turistické sezony. Tudíž ložená nutnost navnímat si trochu to prostředí, v němž se nejspíš budeme o víkendu před svatým Martinem pohybovat. Tudíž hybaj do Chrudimi a odtud...někam!
Po loňské neúspěšné účasti na memoriálu československých parašutistů jsem byl, přiznám se, poněkud nervózní i teď před pouhou generálkou. Trasu jsme měli naplánovanou vlastně už od loňska, kdy jsme se shodli, že bude jistě fajn si projít alespoň část té cesty, která mi zjitřila vazivové tkáně v levém koleni tak, že je občas cítím ještě dnes. Což mne pochopitelně nikterak netěší a je jen slabou útěchou, že se to loňský bebí neozývá při pochodu, ale až po něm. V každym případě jsem byl jak na jehlách a když jsem si asi potřetí přerovnal věci v brašně, kde mám toliko čtyři pořád stejný položky už několik let (lékárničku, suchý ponožky, lehkou skládací větrovku a kus toaletního papíru), šel jsem si večer před pochodem najít jinou zábavu do kuchyně, což vyústilo ve strouhaný kakaový koláč s tvarohem. Vypadal takhle, nezbylo.

 

V neděli jsem opět vstával sprostě brzo. Ne tak sprostě jako minulou sobotu na Žambereckýho divočáka, ale pořád do osmnácti nepřístupně. To proto, abych byl v 6:30 na hlavním nádraží, odkud nám v 6:44 odjížděl rychlík do Pardubic. Čuměli jsme do pole a rozhodně ani jednoho z nás nepřekvapilo, že nám ještě před Kolínem začala padat hlava. Neusnuli jsme, nedojeli do Vídně, způsobně jsme vystoupili v Pardubicích a odtud motorákem doklopýtali do Chrudimi.

Obešli jsme místní letiště, to aby trasa byla co nejpodobnější té memoriálové, a zamířili přes Podhůru k rozhledně Bára, odtud pokračovali k rybníku Perný a kolem něj přes les k obci Šiškovice, kde nás loni stavěl ten všetečný četník, co nám naznačil, ať moc nemachrujem, když jsme si ty falešný papíry ani nepřečetli. V lesích před Šiškovicema jsme si všimli, že houby rostou. Jen tu smaženici bychom z nich asi jíst nechtěli, i když by vyhrávala spoustou krásnejch pastelovejch barev, takže by jí to na talířku určitě hrozně slušelo.

 

V Šiškovicích jsme krátce vyklepali hnáty a odešli ke Křižanovicím, které nám hned dvakrát asi na pětistech metrech dali příležitost poplakat nad smutným pohledem na zrušenou hospodu... Přátelé - to je skutečně strašidelnej pohled! Tedy jsme se nijak nezdržovali, seběhli z kopce dolů k Chrudimce a sypali po silnici k Bojanovu. Tady se nám soukolí maličko zadrhávalo na tom, že je to cesta dlouhá a vcelku nudná. Rovinka vedoucí širokým údolím od jedné mírné zatáčky ke druhé o pár stovek metrů dál, takhle asi šestkrát... Fyzicky žádný zvláštní zápřah, člověku to utaví spíš hlavu.

Za Bojanovem začala legrace. Vyškrábali jsme se na kopec mezi Horním Bezděkovem a Prosečí. V těch místech nás loni zastihla tma a déšť, těžko říct, co z toho bylo protivnější (obzvlášť, když nemáš nic nepromokavýho a čelovku taky spíš jen na ozdobu, že jo, Galahad) a ve stavu mírné paniky tam tehdy začali bloudit změtí pěšin, které nás dovedli až na naučnou stezku historie vápenictví... Tak té jsme se tentokráte vyhnuli obloukem sice nevelkým, leč přesvědčivým. Jen jednou jsme se plahočili úzkou pěšinou bohatě obrostlou ostružiním a potkali na ní muflona, kterého jsme nejspíš vyrušili u oběda. Jinak ale byla cesta mnohem pohodlnější a rozhodně bezpečnější a dovedla nás do údolí k jakémusi bezejmennému přítoku Chrudimky, od kterého jsme pak ale zase museli vyskotačit pár desítek výškových metrů ke zřícenině hradu Oheb nad sečskou přehradou. Pajšl jsme tam nevyplivli, ale mnoho věru nescházelo. Bývali bychom se tomuhle výstupu mohli vyhnout, ale řekli jsme si, že si tu memoriálovou trasu vyzkoušíme se vším, co k ní patřilo, tak jsme se hecli. Za vynaložené ousilí byli jsme odměněni vskutku krásným výhledem na sečskou vodní nádrž, toho času poněkud prázdnější.

Tím však bolestivé historky na neděli končí. Od zříceniny hradu Oheb jsme seběhli na silnici, přešli přes hráz a spěchali do Seče odkud už to bylo celý v podstatě za odměnu a my se proto můžeme věnovat již jen krásným výhledům a bakchanáliím. V restauraci Veselka jsme poobědvali a rozhodně nám tam hubu neošidili. Já tam poslal výborný hovězí guláš s bramboráčkama. Masíčko jak dortík, omáčka hutná, jemně pikantní, navrch na tenká kolečka nakrájená červená cibulka, bramboráčky domácí z nahrubo strouhaných brambor. Parťák si dal smažák s pečenýma bramborama a taky si nestěžoval... A pivo pochopitelně. Před nim ale na patře zasyčela malinovka na zahnání žížně nejžížovatější, abychom si pivo mohli už v klidu vychutnat. Na memoriálu, pokud nás tedy i letos potáhne přes Seč, takhle debužírovat pochopitelně nebudem, to vystačíme s libovolnou polívkou a hrnkem čaje s rumem. Jiný nápad, jak si zpříjemnit listopadové putování, nám vnukla vietnamská večerka na náměstí, v níž činorodý obchodník prodává víno z bag-in-boxů. Jak by se asi zžil camelbag se stáčeným Chardonnay...?
...no to se všechno uvidí...

Ze Seče dál jsme se už více-méně jen kutáleli z kopce. Ponejprv do Žďárce u Seče, odtud okolo Kraskova k rybníkům Horní Peklo a Dolní Peklo. Zde jsme neodolali krátkému zastavení v hospůdce, která se jmenuje... no to neuhodnete jak! Poseděli jsme na lavičce před hospodou, planě žvanili, popíjeli velmi slušnýho Bernarda. Nebýt tý slávistický šály v hospodě pod televizí, byl by dojem z hospody 1A...
Volným krokem jsme se vydali na poslední úsek cesty malebným Hedvičiným údolím, jímž se kroutí Zlatý potok od obou pekelných rybníků přes Třemošnici až k Mladoticům, u kterých se vlévá do Doubravy. Naším cílem ale byla Třemošnice. Minuli jsme tovární objekt Kovolisu Hedvikov, za nímž jsme se utrhli z turistických tras a zkrátili si cestu k nádraží.

Když se 1. května 1982 Vulcan XM607 vracel z mise Black Buck 1, jeho posádka si prostřednictvím kazetové mechaniky palubního počítače při finálním přiblížení k letišti na Ascensionu zahrála Vangelisovu skladbu Chariots of fire. Nám místo fanfár k triumfálnímu příchodu do Třemošnice zahrál bratr Eltonius svůj opus I'm still standing.  Sir Elton píseň složil, tuším, poté, co přestal chlastat. Bratr Eltonius tu svou poté, co po bitvě na Kadaku zůstal jediným živým organismem na polokouli.

Závěrem je třeba se pochvalně zmínit o průvodčím z motoráčku, jímž jsme jeli z Třemošnice do Čáslavi. Jednak mi ušetřil 168 korun za lístek, když nám prostou skupinovou jízdenku přepočítal na pásmovou (což parťákovi ráno baba na pokladně na Hlaváku nenabídla, takže nás lístek z Prahy do Chrudimi stál 408 korun, zatímco z Třemošnice do Prahy jen 240,-). Ale ještě ke všemu přidal k dobru užitečný tip na nějaký další výšlap.
Nebýt toho, že nám během té zhruba hodiny a půl ve vlaku unavený nohy dost ztuhly, o dalších projevech trestuhodného amatérismu v péči o podvozek nemluvě, byl by nedělní výlet z Chrudimi do Třemošnice naprosto perfektní.
...takže v listopadu!