Komteska

 

Galahadovic prvorozená přišla do puberty, na kterou coby cholerický rodič jistě budu mít ještě mnoho příležitostí si stěžovat. Ale mezi tim by rozhodně nemělo zapadnout, že mi ta cácora obvykle dělá radost.

Někdy menší, když se pochlubí jedničkou z fyziky. Jindy větší, když si i v tom svym trochu hovězim věku přijde s tátou popovídat a chvíli mě rozptyluje při práci držkovánim, jak jí zlobí češtinářka a dějepisářka v jedné osobě (Obzvlášť u toho dějepisu by mě docela mrzelo, kdyby si ho komteska nechala znechutit, jelikož si moc dobře vzpomínám na to příjemný mrazení, když si rok zpátky ještě v rámci vlastivědy jako téma pololetního referátu vybrala světovou válku, toho jména první...).

Když jí byly asi tři roky, dostal jsem nápad, že bych s ní začal chodit cvičit do Sokola na cvičení rodičů s dětmi. To nebyl žádný blesk z čistého nebe, jen jsem si vzpomněl, že moje máma se mnou chodila taky a že mi to bavilo. Komtesku to bavilo taky. Cvičitelky byly vlídné dámy, pro prcky vymýšlely všellijaký hry a překážkový dráhy a za odměnu za pěkný cvičení bylo skákání na velký trampolíně. Vcelku sranda byla i s ostatníma rodičema, se kterýma jsme po cvičení chodili do místního kiosku vyvozovat nějaký ty důležitý společensko-politický závěry nad pivo a párek.

Celá ta kratochvíle je bohužel střižená vcelku striktně pro děti předškolního věku a komtesku tahle hranice trefila o dost dřív, než se zbavila potřeby mít u sebe tátu nebo mámu. V následujících pár letech jsme tak řešili problém, jak to udělat, aby dítě mohlo pěstovat nějakou volnočasovou aktivitu a přitom se nezaseklo před dveřma do tělocvičny, kde se měla pustit šosu rodičova kabátu. Nebyla to ani trochu sranda, ale jednou byl aspoň k něčemu užitečnej kovídek.

Komteska si na podzim '19 za trpělivého Habřina dohledu a konzultací vybrala z nabídky v místnim DDM kroužek latinsko-amerických tanců, kam ponejprv přesně v souladu s dříve nastaveným modelem chování přišla do šatny a dál jsme si mohli hodit korunou, jestli to dneska půjde nebo ne. Pak přišel kovídek a výuka se přesunula na síť. "Cesta na tréning" tak najednou pro malý galahádě znamenala toliko vypakovat na hodinu a půl sourozence z pokoje, kde pak na ní při pilování tanečních figur viděl jen trenér přes webkameru. A když pak po pár měsících DDM zas otevřelo sál, s docházkou a hlavně teda přítomností dalších lidí už najednou nebyl problém. 

No a pak se mi komteska do toho tance nějak zakousla. Obvyklý kroužkový lekce jsou v úterý a ve čtvrtek, ona si vyprosila ještě nástavbu pro zájemce a chodí ještě v pátek a v neděli... Trenéři jí nemužou vynachválit a poměrně brzo přišli s tim, že by mohla zkusit i nějakou soutěž. To už jsem tu vytrémovanou holčičku nepoznával ale vůbec. No ať si to zkusí, ne? Osobně sice závodům ve spíše uměleckých kategoriích hodnocených ryze subjektivně moc nerozumim, na druhou stranu mi to příležitostně nebrání v tom, abych svoje jméno vylepil na startovní listinu něčeho nepříliš odlišnýho, protože co si budem - modelářský soutěže nejsou nic jinýho než pokus kvantifikovat to, jestli se mi něčí výtvor líbí. Je mi hodně sympatické, že milá komteska ty taneční soutěže vnímá do značné míry podobně, jako já ty modelářské. Totiž že je to pro ni z velké části společenská záležitost a jede si tam zablbnout s kamarádkama. Je to totiž vcelku spolehlivý způsob, jak si tu zábavu nenechat otrávit příliš ambiciozníma pitomcema.

Ovšem to, že se někam jezdí užít sranda s kamarádama, neznamená, že se nemužou vozit medaile, víme? Takže mi poslední listopadový víkend odjela na soutěž úplně normální, řeklo by se zcela běžná dcera a domu se mi vrátila mistryně světa...