pondělí 4. října 2021

Nadávky nás baví

"Vidim vyžilýho rockera. Na hlavě odrostlou, trochu umaštěnou a pocuchanou muletu. Na očích sluneční brejle, jako nosí Ozzy. V koutku párátko jako náhražku za cígo, protože ve škole se nekouří. Oděv vcelku jednoduchý - černý triko, přes něj bunda M65 tak stará, že by se jí v hospodě už ani neptali na občanku, ošoupaný - možná i trochu prošoupaný džíny a na nohou koně.
A dneska se naučíme vědecky uvařit kafe tak černý, že bude něco jako černá díra v hrnku.
...až to budete mít hotový, tak mě vzbuďte..."

Věnováno Psici, která jistě promine, že jsem kroužek vědecký vyměnil za modelářský. A ačkoliv to není nikde explicitně psáno, též koně za kanady...

17:55 - 18:10
Vedoucí modelářského kroužku přispěchal ke školní budově a jal se hledat vchod. Ne snad, že by tu byl poprvé. To jen komplex školních budov měl dva na vlas stejné vchody ve dvou na vlas stejných pavilonech. Trefit se do správného byla i po několika týdnech trochu loterie. Obzvláště pro člověka s jeho starostmi a roztržitostí. Nicméně zřejmě se trefil hned napoprvé, protože na zkusmé lomcování železným rámem vchodových dveří budova vcelku bystře zareagovala ponejprv rozsvícením světel v hale u šaten a hned potom vypuzením nerudné vrátné, která se  - jako ostatně dosud nikdy - při odemykání  neopomněla zmínit o pozoruhodné podobnosti vedoucího s jedním vandrákem, který v těsném sousedství místní samoobsluhy u kolemjdoucích škemrává o pětikačku. 
"Baba drzá" pomyslel si vedoucí "na džínách mam jen jednu díru a tu ani nemuže vidět." Více pozornosti jí však nevěnoval a svižným krokem zamířil do třetího patra k učebně, v níž se za pár minut sejde několik chlapců, aby zde následující hodinu a půl zlepšovali svoji jemnou motoriku.
Chlapci se z důvodů, které nesdělují a vedoucí po nich nepátrá, slejzaj jak švábi na pivo. Za posledním zaklapnou dveře deset minut po začátku kroužku.
18:15 
Seděl v učebně výtvarné výchovy s nohama ležérně pohozenýma na stole a jako v zrcadle pozoroval svůj obraz v protějším okně. Krom zarostlého obličeje a očí poněkud nepochopitelně schovaných za tmavými skly slunečních brýlí popatřil na zasviněné podrážky bot. Zastyděl se, stud však schoval za ušklíbnutí. V každém případě nohy ze stolu sundal. Chvíli se znuděně protáčel ze strany na stranu na kancelářské židli, pak vstal a odešel si do kumbálu dolít kafe. A do kafe hlt rumu, aby hezky vonělo.
"Pane vedoucí, já sem se říznul!" zaznělo náhle z učebny.
"Do prdele!" které následovalo z jeho úst nebylo hlasité, ani vyděšené tak, jak by se na krveprolití v učebně slušelo. Bylo pomalé, otrávené a ublížené. Přesně jak se patří, když ovoněný kafe raději vylijete do umyvadla, aby z vás netáhl alkohol, kdyby si pro pořezaného kluka přišli rodiče potížisti.
S unaveným výrazem se tedy na tu spoušť došel podívat.
"Ukaž. Cos dělal, ty vole?"
Oslovením vůl zvedl pravou ruku. Uvolnil pěstičku v níž svíral dříve světle modrý bavlněný kapesník a odhalil esteticky naprosto dokonalou řeznou ránu táhnoucí se prostředkem palce od kloubu až zhruba centimetr pod nehet.
"No já sem škrábal tady ten díl a..."
"Víš co, radši mlč. Si stejně zas dělal něco, co vám každou hodinu třikrát řikám, abyste nedělali. Se akorát namíchnu a žvejkne se mi šoupě."
Kluk tedy neodpovídal a koukal střídavě na palec a na vedoucího, který na stole rozevřel lékárničku a poraněný prst ošetřil.
18:25
"Tak se předveďte, jak ste s tim pohnuli." zahalasil dobrácky. Pomalu obcházel učebnu a koukal svým svěřencům pod ruce. Neviděl nic překvapivého. S ředitelkou školy se moc nepochopili, když jí zřízení modelářského kroužku nabídl. Z důvodů, které zná a chápe jen ona sama, ten kroužek dovolila vytvořit pro žáky od dvanácti let místo od osmi, jak navrhoval. A tak čekal, že se mu koncem září sejde parta výrostků na prahu puberty, jejichž problémy - lze-li je nějak uvádět do souvislosti s modelařinou - se pomalu ale jistě začínaly točit kolem tušení, že holky jsou na jednom místě od pánaboha slepený blbě. Zájem o předmět výuky v lepším případě jen předstíraný a pozornost vedoucímu milostivě věnovaná pouze tehdy, když rozjíveným klukům vypráví, jaké hovadiny prováděl, když byl jen o málo starší, než oni.
Jenže skutečnost byla mnohem horší. Místo rozjívených drzých puberťáků dostal osmičku ušlápnutých podivínů, kteří se z různých důvodů v jiném kolektivu nechytli. Jinde někteří z nich dostávali docela ošklivou sodu.
Dobrým příkladem byl třeba Dušan. Ufuněný špekoun, jehož vyžranost nedokázala skrývat ani nadprůměrná výška, zkoušel v minulém školním roce hrát fotbal. Na prvním tréningu jím ucpali branku. O tom, co se dělo dál, se neví mnoho. Jisto však je, že už po třetím tréningu Dušanovo tělo pokrývala souvislá vrstva jelit od zásahů fotbalovým míčem, přičemž je statisticky vyloučeno, aby všechny byly jen dílem náhody a jen od protihráčů. Chlapcova maminka dospěla k rozumnému rozhodnutí chlapce nadále netýrat fotbalem, ani jinými kolektivními sporty. Tichý a vlastně vcelku hodný kluk přiváděl své okolí k šílenství jednoduše tím, že jeho největší starostí bylo jídlo, kterému se poctivě věnoval pět minut z každých deseti. Dobrácky se usmíval, bezelstně žvýkal a když ho vedoucí kroužku poslal svačit za dveře, kromě obloženého chleba, který by nasytil tři až čtyři obvykleji rostlé jedince jeho věku, před sebou na chodbu tlačil velmi překvapený výraz v obličeji. Vedoucí mu sebral ze stolu řezací podložku a s kroucením hlavou jí šel k umyvadlu očistit od drobků a mastných otisků Dušanových rukou. Model - jednoduchá a levná bonboniéra, po jejímž sestavení by měl vzniknout vcelku úhledný Wildcat - ležel na stole neméně umaštěný. Ohnutá spodní část trupu navíc na dobráckého tlouštíka žalovala za zcela zbytečné brutální násilí, jímž se stavitel zřejmě snažil nahradit pár tahů jehlovým pilníkem, kterými by díly začistil, aby se tyto mohly kamarádit bez použití hrubé síly. V těžkém výdechu, jímž si vedoucí ulevil, mohl pozorný posluchač zaslechnout rezignované zhodnocení "...ten tomu teda vylízal prdel..."  o němž si vedoucí mohl myslet, že jej nikdo neslyšel, maximálně do doby, než se na něj rozpačitě otočilo sedm hlav.
"Koukejte si pod ruce, kluci, ať se nekuchnete jak támhleten doveda." nabádal vedoucí své svěřence téměř vlídným hlasem, zatímco si v hlavě rozmýšlel, jak své předchozí zhodnocení Dušanovi důrazně sdělit, přitom slovem nezranit, až se mladík vrátí sytý do učebny.
Sedmero zraků se mezitím opět zabořilo do plastových dílů na stole. 
18:32
"Pane vedoucí, mně to tam nejde."
"Musí tam jít, svatba byla drahá..."
"???"
"Ale nic, prosimtě... Ukaž to."
Chlapec se ku své smůle potýkal s modelem německé průzkumné osmikolky Luchs, který je sice modeláři vesměs chválen, avšak pro začátečníka není zcela vhodný. Proč, to dokonale předvedl Tomáš na tom svém. V jedné ruce držel spodní část korby, v druhé návod, v klíně mezi koleny svíral jeden z mnoha dílů, jimiž je od výrobce obdařen podvozek, a očima bezradně těkal z prvního na druhé a z druhého na třetí. Vedoucí si od tápajícího chlapce vzal díl a návod. Tím se mu odkryl výhled na neutěšenou hromádku dalších z rámečků vyštípaných součástí filigránsky jemných detailů podvozku. Všechny byly velmi pečlivě začištěné a  protivně podobné. Vedoucího polil studený pot a zatoužil si dát myslivce úplně bez kafe.
"No zabrousils to hezky, to ti chválim. Ale žes to vykloval z těch rámečků všechno naráz, tos docela dojebal. Jak se v tom teď chceš vyznat, prosim tě? ...ty teď poznáš, kterej díl je kterej?"
Nutno připodotknout, že Tomáš byl přesně tím typem nešťastníka, který - i když rozhodně není hloupý - často nadšeně koná rychleji, než myslí, což se neblaze podepisuje i na jeho školním prospěchu. Vedoucímu se chlapce zželelo, či snad zalitoval zbytečně příkrého hodnocení situace. Došel si tedy ke svému stolu pro roličku maskovací pásky, tužku a čistý list papíru. Takto vybaven si k Tomášovi přisunul židli "Pojď, to dáme dohromady. Přisuň sem návod, ať na to vidíme." Chlapec vděčně poslechl a zvědavě sledoval, co se bude dít dál. Vedoucí se pustil do třídění dílů podvozku a vždy, když nějaký identifikoval, utrhl kousek pásky, s její pomocí díl přilepil na list papíru a připsal k němu číslo odpovídající návodu výrobce. Po čtvrt hodině detektivní práce předal výsledek Tomášovi s opojnou radostí z dobrého skutku a v neposlední řadě též z pedagogicky brilantního vyřešení prekérní situace. Se spokojeným výrazem si proto konečně šel nalít to kafe.
18:50
"Vžžžžžžžžžžouuuummmmm..." ozvalo se od jednoho stolu.
"Há...to je dement." ozvalo se od jiného.
Původce citoslovce se stydlivě stáhl, položil letadlo na stůl a sice tiše, stále však zřetelně, pravil: "...mi polib prdel, sám si dement..." aby sousednímu stolu nezůstal ani trošku toho lidského tepla dlužen.
"Pánové, mírněte se v tom výrazivu, jo..." uťal slibně se rozvíjející debatu vedoucí a šel se k oběma chlapcům podívat, jak si vedou. První měl před sebou jednoduchý model německé raketové stíhačky Me-163. Vypadala vcelku hezky. Majitel sice docela spěchal, ale na modelu byla zřetelná snaha o čistou práci.
"Dobrý, Jendo." řekl uznale vedoucí, zatímco otáčel modelem v ruce "tadys dal zbytečně moc lepidla, tak dej pozor, ať si do toho nesáhneš a nepřilepíš se k tomu. Než zavřeš kokpit, plácni dovnitř trochu barvy, ať ti tam pak nesvítí plast, jo?"
Chlapec pokýval hlavou, že rozumí, odložil model na stůl, aby lepené spoje správně proschly, a z batohu vyndal knížku. Honzu měl vedoucí vcelku rád. Chápal rychle, zlepšoval se, modelařina ho viditelně bavila. Vypadal na vcelku normálního kluka, jehož největším problémem je, že si se spolužákama nemá moc co říct. 
"No a co ty? obrátil vedoucí svoji pozornost na druhého účastníka výměny.
"Mně to ňák nejde." odpověděl chlapec a hlavou kynul ke krabičce na stole.
Vedoucí otočil víko otevřené krabičky, kterou měl chlapec před sebou, a jen docela maličko se vyděsil. Na obrázku skvěl se kanárkově žlutý Canadair CL-415 a jméno výrobce dalo jasně na srozuměnou, že díly uvnitř krabičky budou přehlídkou slévárenských vad a teprve potom možná model.
"Prosim tě, kdes k tomuhle přišel?" zeptal se vedoucí s upřímným zájmem. 
"To mi koupil děda v bazaru ve Pštrossovce." děl chlapec.
"Tak mu pěkně poděkuj, protože do tebe asi vrazil docela dost peněz takhle do začátku. Ale pro začátečníka tohle fakt neni. Chceš zkusit něco jinýho, ať tu nesedíš a nevysíráš vostatní?"
Mládeneček kývnul a obratem mu na stole přistál MiG-3 v podobné bonboniéře, jako dříve zmíněný Dušanův Wilda. "Tady máš a toho hasiče si zas odnes domu. Měls říct dřív, člověče.. Tři čtvrtě hodiny's tu dřepěl úplně na ho...nic." Kluk pokrčil rameny, stavebnici si nedůvěřivě prohlédl, ale pak se do ní pustil vcelku s chutí.
"Ty lidi taky nemaj rozum, kurva." zamumlal si pro sebe v krátké chvilce rozjímavého hledění do tmy za oknem. "Kdybych jim v září neposílal návrh vhodnejch modelů pro začátečníky... Jak malý haranti si nedaj říct, ty vole..."
19:15
"Za čtvrt hodiny končíme, tak pomalu balte. Kdo máte co k doschnutí, řekněte, můžem si to ode dneška zamykat tadyhle do skříňky."
Kluci se za věku přiměřeného hlaholu pustili do úklidu svých pracovních stolů. Vedoucí pomalým krokem procházel učebnou a koukal, aby jeho svěřenci pokud možno nic ze svých modelů nepoztráceli. 
"Ty vole, Tomáši, tak ale na tohle ti podruhý...si dělej sám..." zahořekoval vedoucí při pohledu na stůl chlapce, jemuž o necelou hodinu dříve pomáhal třídit díly podvozku na Luchse. Roztříděné a popsané díly se opět nacházely na neúhledné hromádce, v níž se Tomáš úplně stejně, jako před necelou hodinou, bezradně hrabal jak židovka v prejtu. Opatrně, možná malinko vyděšeně - asi jako sele na řezníka - se podíval na vedoucího a rychle se pustil do úklidu pracovního místa. Vedoucí se rozhodl své zklamání neventilovat, jelikož jako roztržitý otec neméně roztržitého kluka věděl, že by dalším pitváním ničemu nepomohl. Sebral ze stolu papír, na který díly původně přilepil a dvěma ohyby z něj vyrobil jednoduchu obálku. "Na, nasyp si to opatrně sem, ať nic nevytrousíš a příště to dáme dohromady líp, jo?" Chlapec s úlevou přikývl, sbalil se a z učebny zmizel, jen se po něm zaprášilo. Blížilo se půl, ostatní kluci ho tedy jeden po druhém následovali.
"Tak bych si snad mohl dopít to kafe..." zašveholil si pod vousy vedoucí a radostně se odbral do kumbálu. Nalil si do hrnečku zbytek již vystydlé tekutiny černé jak noc a když ve dřezu vypláchl erární french press, z hlubin náprsní kapsy své bundy vylovil placatici s rumem. S pocitem, že teď už jej o orgie chutí a vůní nic nepřipraví dospěl zpět k hrnku, kde zjistil, že placatice z neznámého důvodu nejde otevřít.
"...do píči..."

6 komentářů:

  1. Krásná práce! Trochu mi to připomíná Jirku, vedoucí Žmurova šermířského oddílu. "Budete na táboře na kluky v bazénu dohlížet, prosí?" "Žádnej strach, pani. Je tam čistá voda a modrý dno, o všech utopencích na dně budu mít dokonalej přehled." Jen doufám, že mu šla otevřít placatka, když si chlapec ne zcela nepodoben Tomášovi, málem uřízl malíček až na kost...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé tak to je ale fajn, že je aspoň bude mít hned spočítaný :-D
      A to otevírání placatic...ty jo...to by chtělo nějak dořešit. Druhýmu Jezevcovi už se dvakrát stalo, že na zimnim vejšlapu tu placku zkrátka neotevřel a ne a ne a prostě ne, parchanti, zahřejvat se budete pohybem, ne rumem! To ti bylo tak smutný!
      Si právě proto říkám, zda by nebylo ku prospěchu věci, kdyby byl uzávěr placatic tvarován přibližně jako křídlová matička...

      Vymazat
    2. Tak s tim nemohu slouzit, neb jsem nikdy nebyla uzivatel placatic. Ale prijde mi to podezrely, vo tom zadna. Jezevce neznam, ale taky to nebude asi zrovna nejakej anorektickej vechytek, co bojuje s kazdou petkou Dobry vody, ne?

      Vymazat
    3. Je o fous subtilnější než já, avšak nepříliš... Ale když na tom uzávěru není kde vymyslet tu správnou páku, musel by být člověk jeden z těch, co trhají vejpůl telefonní seznamy. A to my zase teda taky nejsme ani jeden.
      ...dospěli jsme tehdy k závěru, že se uzávěr zalepil tím rumem. :-D
      Ještě, že já si do tý placatice obvykle leju myslivce...

      Vymazat
  2. Napínavé!
    Celou dobu mi to evokuje nějaký čichový vjem: jak to tam asi vonělo nebo smrdělo lepidlem a jakým, nebo barvou?

    OdpovědětVymazat