Žamberecký divočák

 aneb Krkolomný výjezd

V kuchyni je veselo. Došel jsem v pátek na třetí odpoledne na něco, co měla být jen taková půlšichta. Hostinský je zasloužilý sushi-master, o čemž ví nepříliš široký okruh lidí. Ti občas učiní objednávku a ostatní hosté pak při pohledu na vystajlovaný podnos plný závitků z rýže a řas dělají "Ó!" a "Jé!" K tomu právě tento pátek došlo a já byl přizván k účasti na přípravě, mezi níž jsem občas vyexpedoval nějaký ten naložený Hermelín, nebo bramboráčky se zelným salátem. Okolo šesté mělo být hotovo, já bych si dal pivečko za odměnu a šel domů. Jenže před tou šestou se taky roztrh pytel s hosty, co přišli na něco lehčího před dívadlem. Sundat zástěru a jít pryč by v tu chvíli bylo docela hloupatý, není-liž pravda. Tedy jsem si tu páteční šichtu dal celou a věru stála za to...

...a navíc jsem si pak ještě potřeboval zabalit modely, neboť jsem se v sobotu chystal jet na soutěž. A to na soutěž ne jen tak ledajakou. Chystal jsem se na soutěž Dalekou.
Přátelé, kolegové, bratři, sousedé - je to řehole. Člověk si potřebuje rozšiřovat obzory a zakoušet nové věci a to sebou ovšemže nese řadu úskalí. Já se třeba rozhodl, že letos nutně potřebuju navštívit ještě jednu soutěž, na které jsem ještě nebyl. Volba po několikerých Macanových pochvalných zmínkách padla na Žambereckého divočáka.
Doskotačit do Žamberka k Vonwillerce tak, aby si člověk mohl dosyta užít bohatý doprovodný program, je z hlediska organizace věc jistě proveditelná, avšak ne zcela samozřejmá. Mně se to nakonec - poté, co všichni kluboví bratři účast z různých důvodů odmítli - podařilo dohodnout s Macanem, že mě v Hradci Králové nabere k sobě do auta. Abychom přejímku soutěžních modelů v Žamberku stihli bez časového presu, musel jsem se do Hradce dostavit na osmou hodinu ranní. To znamená stihnout rychlík R 921 Krakonoš s odjezdem v 6:09 z hlavního nádraží. V kolik jsem tedy vstával tady ani psát nebudu, jelikož je to číslo tak nízký, že by kvůli němu člověk taky mohl mít oplétačky se zákonem. Budete muset vystačit s informací, že jsem vstával kurevsky brzo.
Nicméně dobrá věc se podařila, vlak jsem v klidu stihl, usadil se v pohodlné sedačce a ponořil se do napínavého děje knihy o operacích SBS v Egejském moři během 2. světové války. Nedostatek spánku se na mně podepsal a někde okolo Chlumce jsem s vlastními očními víčky sváděl boje úpornější, než britští speciálové s okupanty na Dodekanésách. Chrupnout si v Libni by bývalo šlo. Těsně před Hradcem by to smrdělo průserem.

V Macanově autě na parkovišti u Lídlu jsem ke své radosti našel také kolegu Bedýnku. Macan je poměrně čerstvě zadán. Nepředstavujte si jej ale jako mladíka, který dřevácky okouší, zač je toho loket. Je to rozvedenej táta dvou téměř dospělých dětí. A osud mu do cesty poslal vcelku mladou kočku, on je z ní celej pryč a budiž mu přáno, panáček vypadá dost spokojeně. Poměrně dobře by se na něm dalo demonstrovat, že je něco jinýho hubnout proto, že se v rozvodovym štresu zapomenete den nebo dva najíst, nebo proto, že zrovna máte dostatek kardia. Tu mladou kočku měl sebou a cestou si povídali o muzice a co já vim, o čem si tak zamilovaný lidi ještě povídaj... My klábosili s Bedýnkou o plastu a společně jsme takto doklábosili až do Žamberka k muzeu starých technologií a strojů. Akce zabírala dvě vrchní patra budovy. Do horního patra pořadatelé umístili stoly se soutěžními modely, o patro níže našly své místo prodejci a velmi, VELMI poctivě dimenzované občerstvení. Tedy jsem rozmístil své modely, kam patřily a šel se občerstvit. Drobný technický zádrhel způsobil, že jsem toho dne neměl své první pivo v deset dopoledne, ale až před půl jedenáctou. Místo něj jsem si tedy dal společensky mnohem přijatelnější kousek medovníku a strouhaného kakaového koláče a hrnek pozoruhodně dobrého kafe a odešel jsem si ty dobroty zbaštit na terasu, kde jsem nestíhal zdravit kamarády modeláře z různých koutů naší milé kotlinky. 

Tady se pomalu dostáváme k tomu doprovodnému programu. Komentované prohlídky muzea pořádané každou celou hodinu samozřejmě představovaly veliké lákadlo. Ovšem neméně atraktivní záležitostí byl na terase umístěný gril a přívěs s polní kuchyní. Na rožni se pomalu točila vepřová kýta a v kotlech polní kuchyně se na správné provozní teplotě udržoval kančí guláš a katův šleh. A málem bych zapomněl na udírnu s výběrem klobás. A k tomu všemu dobrej chleba, kančí škvarky, beraní rohy, cibule, okurky, křen, hořčice, nebo domácí švestková chili omáčka... Nechci předbíhat, ale mohu, myslím, říci, že autor všeho tohohle Dobra byl na závěr Žambereckého divočáka za svou práci oceněn v kategorii "Best of show". A já si myslim, že zcela po právu!

 

Soutěž byla vcelku slušně obsazená, modeláři přivezli téměř 370 modelů, jimiž naplnili 28 kategorií, ale hlavně teda ten výstavní sál tak akorát na to, aby bylo na co koukat a přitom nehrozilo, že to přetlakem začne padat ze stolů. Já se zúčastnil s celkem pěti kousky; Vampire, Typhoon, Osmatřicítka, Churchill a last but not least Bitevní šnek. Toho jsem musel dopřihlásit na místě, neb nový a jinak zcela bez ironie naprosto skvělý systém on-line přihlašování na soutěže mi u něj na Divočáka nabízel toliko kategorii papírových modelů, což je pochopitelně volovina. Tak jsem ho vzal sebou na blind a na místě jsme ho pak nalámali do kategorie figurek.

Po prohlídce vystavených modelů jal jsem se korzovat mezi prodejci a občerstvením a zcela bezcílně kafrat s kýmkoliv o čemkoliv. Poobědval jsem pikantní klobásu s křenem, jako zákusek si dal kousek kejty a celej svět se poznenáhlu jevil celej takovej hezčí. Prodejci se nakonec pár zlatek také dočkali. U Firmy 49 jsem kvůli jednomu chystanému projektu zakoupil dvě balení britských čtyřgalonových kanystrů. Hned naproti u jiného mistra tiskaře jsem neodolal a pořídil šnekovi parťáka. I když parťák možná neni úplně to správný slovo. Oproti tomu roztomilýmu kanonýrovi se ten novej tváří jak metalový album.

Čas běžel jak splašená herka a než bys řekl "Prosím ještě pivo, do psích pochev urousanejch jak jako, že neni?" bylo půl čtvrtý a přítomní modeláři se shromáždili k vyhlášení výsledků. Docela to odsejpalo, za hodinku bylo hotovo i přes to, že si pořadatel pro potřeby pozdější prezentace u každé vyhlášené kategorie pořizoval fotografii oceněných modelářů ve společnosti maskota soutěže. Taky jsem se takhle na jednom obrázku ocitl. Díky tomu šnekovi, kterýho jsem původně kvůli již zmíněným potížím s přihlášením málem nechal doma.

A v půl pátý bylo hotovo. Pobalilo se, rozloučilo se, odfrčelo se domu. Mně se během dne podařilo dohodnout s dvěma známýma z Prahé, že se domu svezu s nima. Sice jsem odepsal 150 kaček za jízdenku z Hradce, ale Macan s kočkou a s Bedýnkou mohli frčet přes Dobrušku rovnou na Hronov a já zhruba hodinu času taky ušetřil. Okolo sedmý večer jsem byl doma, utahanej, ale spokojenej...