Tak to jsem, přátelé, opravdu nečekal!

 Narozdíl od nebožtíka mistra pěvce, který takto komentoval zisk svého dvaatřicátého Slavíka v řadě, já tohle opravdu nečekal.

Kudy já bych do toho vstoupil, abych to uvedl...
To máte tak. Byly doby, kdy mě moje práce bavila. Ne, že by mě zničehožnic začala srát, to ne... Býval jsem z ní nadšen a teď nejsem. Místo hraní s kačenkou (jakože s Catií V5! ...na co jste zas mysleli, vy čuňata?) čim dál častěji vyplňuju excelovský tabulky a sázim obrázky do pavrpojntu, což nejsou tak úplně věci, který jsem si jako student strojní průmyslovky spojoval s prací konstruktéra. Jakkoliv chápu účel, k zábavný práci se to má asi jako hovno k hořčici. Vedle toho tu máme tu nedávno zmíněnou ptákovinu z personálního s vymýšlením cílů "mimo běžnou pracovní agendu" (...kde dva ze tří cílů, které mi byly stanoveny, zahrnují vyplňování excelovský tabulky nebo sázení obrázků do pavrpojntu...) a druhdy fajn práce nabývá formy jakýsi sebeparodie. 

Člověku se nechce odcházet, protože to, kvůli čemu tam šel, tam pořád je. Ovšem čim dál líp schovaný. A tak jsem se čím dál častěji přistihl při myšlénce, že by nebylo špatný někde nějak vyčistit hlavu. Když v práci unavuju hlavu, tak abych někde unavil ruce... První, co člověka napadne, je jít dělat stěhováka. U toho ty ruce unaví dost. Ale taky je na to potřeba docela velký auto, který nemam, a docela se hodí parťák. Protože já sice žádný vořezávátko nejsem, ale sám vytáhnout ledničku do šestýho patra bych si netroufal, ani kdyby její majitel úplně netrval na tom, že po vynesení do bytu musí fungovat.

Vcelku nedlouho zpátky jsem U Vávrů popatřil na typicky rozevlátou osobnost divadelníka Bekovky a obdržel nápad. Asi mi ho doručovala Česká Pošta, protože přišel dlouho potom, co Bekovka toho večera hostinec opustil. Takže jsem ho pak cca týden vyhlížel, než jsem ho tam potkal zas. Když se tak stalo, nesměle jsem se přeptal, jestli by se třeba ve Vinohradskym nenašel nějakej docela maličkej vedlejšáček třeba mezi kulisákama... Chápavý avšak mírně nakyslý výraz ve tváři naznačoval, že spíš ne, což se také zhruba o týden později potvrdilo.

No tak nic no, opět jsem přešel do jakéhosi stand by módu, že se prostě uvidí co kdy, jestli vůbec někdy něco. Kdybych chtěl spekulovat o tom, kde se ten nápad vzal, se kterým minulou středu přišel Hostinský, pátral bych někde okolo předloňskýho Silvestra. Myslim teda, že předloňskýho. Asi jo, asi předloňskýho.
Nějakou dobu před posledním večerem roku 22 jsem se zašíval v závětří barpultu U Vávrů a klábosil s Hostinským o jídle. Jídlo je totiž při hovoru mezi muži téma velmi oblíbené. Při hovoru mezi ženatými muži možná zdaleka nejoblíbenější.
Slovo dalo slovo a já se pak v jejich důsledku o silvestrovském odpoledni ocitl v kuchyni a vařil strašidelně velikej hrnec bigosu. Teda... strašlivě velkej hrnec český představy o polskym bigosu, která je mnohem blíž zelňačce... No to nevadí. Představení to asi nebylo úplně marný, následující rok jsme si ho zopakovali...

No a tak si takhle jdu ve středu před polednem k Vávrům na polívku a Hostinský nad kafem zamyšleně povídá: "Hele a nechceš to zkusit u nás v kuchyni, když sháníš ten vedlejšák...?"