Výlet s předehrou

 

 aneb Kladno potřetí...nebo tak nějak...

Jistě si vzpomínáte na první nesmělé (avšak metodické a přísně vědecké) krůčky, které jsme společně s Hostinským učinili na poli výroby bylinných likérů. Jelikož tu dlouho nebyla řeč o dalších, jistě je každý z vás všecek napjat, zda-li projekt nezhynul jak bělavé páry po modrém blankytu. Nic se nebojte, kmínka bude. Ovšem tady a teď je mnohem podstatnější, že díky synovi Hostinského - říkejme mu třeba Herec - rozšiřujeme portfolio též o nové recepty míchaných nápojů, když v průběhu tohoto týdne vznikl nový a jedinečný koktejl jménem Protektorát. Jeho přesné složení ze zřejmých důvodů nemohu zveřejnit, avšak můžete mi věřit, že něco takovýho jste fakt ještě nepili. 

O pátcích bývá U Vávrů zvláštní jiskřivá atmosféra. Lidí bývá málo i moc zároveň a personál i štamgasti se připravují na dva dny picího klidu. Tento pátek chutnou krmi a skvělé nápoje U Vávrů roznášela Zebřička a i ona zdála se být nezvykle přísná. Až tolik, že ji Hostinský párkrát nesměle káral, protože čásek od čásku klela jak pohan.
"Do psí k..."
"Zebřičko!"
"...pochvy urousaný!"
Ne snad, že by ta citace byla nějak zvlášť potřeba, já se dokonce musím přiznat, že si pranic nepamatuju, k čemu se konkrétně tohle zaklení vázalo. Vzpomínám si však velmi dobře, že mi doušek piva vrátilo zpět do sklenice. A na bar. A na zem... Pročež jsem se rozhodl, že "do psí pochvy urousaný" zaznamenám pro potřebu vaší, jakož i budoucích generací. Užívejte ve zdraví a s láskou, stálo mě to dvě deci vyprskanýho piva.

Kde se vzal, tu se vzal Horolezec. Horolezec je sympatický zaměstnanec Vinohradského divadla, který toho dne přišel oslavit, že autonehodu v podhůří Krkonoš odsral jen nejistou vyhlídkou na papíry v čistírně. Horolezec dostal nápad, že až Hostinský se Zebřičkou zavřou hospodu, vezme nás všechny ještě do divadelního klubu přes ulici. Inu zkusil to. Paní provozní na nás přes skleněnou výplň zavřených dveří odmítavě zakroutila hlavou... a tak Hostinský zas otevřel hospodu... Tam už se pak nestalo nic zajímavýho. Zjistilo se toliko, že Zebřičce se zřejmě docela líběj Bolt Thrower a já se o lahvi nealko Aperolu dozvěděl, že "...to se tě netýká, to zamrzá..."

Proč to všechno píšu pochopíte vzápětí. K Vávrům jsem se toho večera neodebral jen tak bezcílně pochlastávat, nýbrž se s Hostinským dohodnout na výpravě do Hrusic na svatováclavskou pouť. Ta se totiž odehrála následujícího dne a musel jsem kvůli tomu sebe i děti z postýlek vyprošťovat nemravně brzo, jelikož vedle blbinek u kolotočářů jsme hodlali též navštívit mši v místním kostele, která začínala v deset dopoledne. Poté, co nám doslova před všema našima rypáčkama ujel vlak linky S9 Praha Hl.N - Benešov u Prahy, pravidelný spoj v 8:21, jsme si došli do vestibulu dospělí pro kafe, děti pro horkou čekuládu, a s teplými kelímky v rukou se odebrali počkat na další spoj v 8:51. I s ním jsme dojeli do Mirošovic dostatečně včas na to, abychom těch pár stovek metrů do Hrusic urazili ještě před desátou.
Ale řeknu vám, přátelé, kolegové, bratři, sousedé, vstávat před sedmou, když jste ulehli v půl třetí, je řehole. Ale to jistě víte, také jste byli tak mladí jako já.
Na mši se mi časnému vstávání navzdory podařilo neusnout a jsa toliko zvědavý nevěřící pohan, ze všeho nejvíc jsem se v prostorách místního malého kostela zaobíral umravňovánim čím dál znuděnějšího Medvíděte s Inženýrem a obavami, abych nezpůsobil nějakou ostudu.
Pak přišel čas na ty kolotoče. Teda pro děti. My s Hostinským jsme si ulovili kozla... Podzimní sluníčko pořád vcelku příjemně hřálo, na lavičce na návsi se s pivem sedělo neméně příjemně. Probrali jsme všechno důležitý (ženský, fotbal, středoškolské osnovy dějepisu) a někdy časně odpoledne, když se mi děti vrátili z pouti s perníkovýma srdcema, se zase volným krokem odebrali do Mirošovic na vlak do Prahy. Perníková srdce jsou tuze pěkný příběh sama o sobě. Inženýr pořídil kousek s nápisem "Z lásky" a hodlá jej věnovat mamince. Medvídě pořídila srdce s nápisem "Pro báječnou ženskou" a snědla si ho sama.

V neděli ráno jsem musel vstávat ještě dřív, než v sobotu, abych stihl vlak na Kladno odjíždějící v 7:43 z nádraží Praha Dejvice. Protože mi metro na Muzeu ujelo a intervaly jsou v neděli ráno desetiminutové, na Hradčanský jsem pak musel schody na povrch vyklusat a nádražní budova se zdála být od výstupu z metra vzdálenější než jindy. Ale všechno dobře dopadlo a my s parťákem v 7:43 skutečně seděli v motoráčku. Den byl nakonec jak obrázek. Když jsme na kladenském nádraží vystoupili z vlaku, zbytky kaluží na osychajících chodnících odrážely příjemné podzimní slunce a vzduch pořád svěže voněl včerejším deštěm. Dali jsme se na pochod, který jsme tentokrát pojali mnohem víc jako sportovní událost. Dusali jsme od obce k obci takovým fofrem, že jsme ani nestíhali číst cedule a nechávali za sebou vzdušné víření tak silné, že shazovalo cyklisty z kol.

No dobře, to jsem si trochu zapřeháněl, ty cedule jsme stíhali a cyklisty shazovali rukama.

Ježišmarjá, tak jó, pořád trochu kecám, ty cyklisty jsme neshazovali. Ale byly chvíle, kdy jsme opravdu hodně chtěli. K tomu se dostanem.

Přes Hřebeč jsme došli do Lidic. V růžovém sadu jsme si na chvíli dřepli na lavičku a posvačili. Měli jsme za sebou třetinu trasy, mně navíc kručelo v břiše, jelikož jsem trochu vojebal snídani, celkovou situaci jsme tedy zhodnotili tak, že si krátkou zastávku zasloužíme. Já si na cestu připravil dva tousty s paprikovým salámem, mozarrelou a skutečně jen velmi jemně pálivým guacamole a těšil jsem se na ně vlastně od chvíle, co jsem si je zabalil do brašny.

Prošli jsme lidickým památníkem a přes Makotřasy a Běloky dospěli do Středokluk, čímž se pomalu dostáváme k oněm zlořečeným cyklistům. Na pomezí Bělok a Středokluk, jen kousek za zatáčkou, si osmero pumpiček jelo každej svojí stopou bez ohledu na auto v protisměru, na auto za nimi a my prej bychom taky udělali líp, kdybychom skočili do pangejtu. Roztažený na dvou třetinách šířky silnice si vyhlídkovým tempem projížděli krajem a dohadovali se kdo z nich (neexistující) formaci povede na příštích kilometrech. Jako běžte do prdele chlapci a děvčata. Pořiďte si takovej dopravní prostředek, kvůli kterýmu nebude potřeba dávat mozek do frcu.

Za Středoklukama jsme prošli pod dálnicí D7 a u nedaleké benzinky udělali další zastávku. V kiosku jsme si každej koupili kafe a kokosku, v altánu vedle parkoviště se občerstvili a putovali dál. Před námi ležela obec Tuchoměřice, která tvořila jakési psychologické hraniční pásmo, jelikož před ní to bylo do cíle ještě daleko, za ní už jsme byli v podstatě tam. V obci samé jsme potkali dvůr s odstavenými vozidly technických služeb. Protože jednomu z Actrossů rostl akát v rezervním kole za kabinou, soudím, že tam takhle všechny ty auta stojí již delší dobu.

 

Tuchoměřice jsme opustili, zapadli do lesa a vyfuněli na kopeček k soše svaté Juliany. Tady jsme rádi využili možnosti vyklepat fajfky na jednom ze tří posezení, něco drobného zhltli, trochu vody popili a protože teď už byl cíl ale opravdu za rohem, vyrazili jsme dál jak na nových nohách. Nebušicema jsme do Šárky v podstatě proběhli, šárecké údolí nás taky príliš nezdrželo, takže k vychutnání posledních metrů nám všemocná entita postavila do cesty rozjebaný schodiště z údolí k McDonaldu nahoře na Evropský. Ten jsme štítivě obešli a padli do vlídné náruče hostince Nad Šárkou. 

Tam už jsme jednou výšlap zakončovali pomocí střídmé ochutnávky místních piv, k níž jsme zdlábli talíř špenátového krému s krutony a potěšili oko pohledem na Spartu, kterak rozemlela baníček v poměru 3:0.
Tentokrát jsme ochutnávali důkladněji, čemuž jsme přizpůsobili i jídelníček. Ostatně bylo teprve okolo tři čtvrtě na dvě, tak proč se pořádně nenabaštit a neříkat tomu pozdní oběd, že? Dali jsme si moravského vrabce, k němu výčepní jedenáctku, které tu říkají Šárka. Tu posléze vystřídala tmavá třináctka Černý pátek, zakončili jsme výbornym kyseláčem. Místo sportu běžela v televizi kultůra v podobě ponejprv československé sci-fi komedie Zítra vstanu a opařím se čajem, posléze francouzské komedie Kopyto. 

Roztomile pitomý film s Pierrem Richardem v roli interkontinentálního smolaře jsme sledovali jen tak na půl oka v pauzách mezi hovorem. I tak mám ale jisté podezření, že se mu nějak podařilo ovlivnit zbytek neděle. Na nákup do Alberta jsem šel nadvakrát, protože na první pokus se mi nepodařilo si sebou vzít vytištěný čarový kód albertí slevový aplikace (který používám místo aplikace v chytrym telefonu, protože nemam chytrý telefon). A když jsem se pro zmíněný výtisk domů vrátil, zapomněl jsem jej pak v obchodě použít.
...no a před osmou večer se vrátila Habra ze závodů, na nichž potřebovala umístění nejhůř na čtvrtém místě, pročež skončila... pátá...

...do psí pochvy urousaný!