Doctor Wh...what the actual fuck!

 

 aneb popkulturní držkování

Nevím, jak dlouho tu se mnou mé současné nepočetné čtenářstvo prodlévá, ovšem budu stavět na tom, že některé věci o mně prostě ví, protože někde v archivu jsem je na sebe prásknul.
Třeba to, že jsem měl rád bondovky. Přesněji řečeno většinu z nich stále rád mám. Starší z těch filmů s odstupem času už postrádají to dechberoucí napětí, který by člověk u franšízy, kde se občas zachraňuje svět na poslední chvíli, přirozeně čekal. Ale všechny ty hračky od Q, krásný ženský a exotický místa mají svoje neoddiskutovatelný kouzlo pořád. Hledání ukradenýho Vulcanu se dvěma atomovkama na palubě je tak stejně zábavný dneska, jako bylo před šedesáti lety a ten chybějící časový přesah, díky němuž by se člověku ježily i chlupy v nose, ničemu zásadně nevadí.

Stíny v ráji se objevily, když v roli řečeného agenta Daniel Craig nahradil Pierce Brosnana. Už jen to, že vysokého šviháka nahradil špalek, který svým vzhledem ze všeho nejvíc připomínal Putina, nesla spousta fanoušků poněkud nelibě. Ovšem to se nakonec ukázalo být tím nejmenším problémem, který produkce s těmi filmy měla. Do pěti filmů, které Craig natočil, se naskládaly dva rebooty a hned dvakrát se přihodilo, že byl Bond z jedný kočky rozbitej dva filmy. V tom jednom, kde ne, pravděpodobně jen proto, že tam žádná nebyla (...teda byla, ale vydržela naživu asi dvacet minut...).

Nechápejte mě špatně, ty filmy se nakonec vlastně docela daly vidět. Jen zkrátka tři z pěti strukturou příběhu do té franšízy nepatřily. Casino Royale by bylo dobrý, kdyby tak jako knižní předloha končilo slovy "Ta čubka je mrtvá.", která Bond pronesl na adresu Vesper Lynd, o níž se právě dozvěděl, že byla dvojitou agentkou. Ale my jsme řekli ne! Přiserem tam ještě úplně zbytečnej cliffhanger, od kterýho odpíchneme úplně zbytečnej film, pro kterej si z opravdovejch bondovek jen půjčíme nějaký jména postav. Konkrétně tři. A dáme tomu jméno skvělý povídky, která by byla materiál na výbornej film, ale nikdo nemá koule ho natočit. (Quantum of Solace, vřele doporučuju. Tu povídku, ne film...). Potom přišel takovej malej implicitní reboot jménem Skyfall, kterej se sice povedl, ale produkce na něj podobnou kvalitou už nenavázala a šlo to pak celý nějak...do hajzlu. Na konci posledního filmu, jehož jméno jsem si ani nedokázal zapamatovat, nechali Bonda umřít a já trochu doufám, že křísit už ho nebudou. Odejít v nejlepším se mu ani takhle už nepodařilo a ani nebylo potřeba, aby se naplnily spekulace, jestli příští Bond náhodou nebude černoška...
(V souvislosti s tím už se mi jen trochu hořké úsměvy rozlévaly po tváři, když se někteří čeští publicisté tehdy předháněli ve spekulacích, čemu že by jako černoška Bond měla vadit, když je to jméno nejspíš stejně jen krytí, vytvořený tajnou službou. Hned v několika filmech přitom lze ověřit, že o krycí jméno nejde. Trochu to vypadá, jako by to chtělo ten kánon znát, když už se rozhodli do něj srát, co?.)

Podobně neuctivě se prý Netflix v poslední době rozhodl nakládat se Zaklínačem. V jeho případě hlubším vhledem do problematiky neposloužím, jelikož jsem ráčil vidět toliko první sérii, ze který se skalní fanoušci Sapkowskiho sice taky samou radostí naruby neobraceli, ale s odstupem (hlavně teda asi po zkušenostech s následujícími sériemi) ji hodnotí ještě jako vcelku koukatelnou věc. Ovšem odejde-li vám ze seriálu nejlépe placený člověk široko daleko, protože není schopen se srovnat s tím, jak moc jeho oblíbený příběh hnojíte, asi ho hnojíte fakt moc.

"Zaklínač tě teda moc nebere, Bonda ti úspěšně zprotivili před patnácti lety, tak co se ti podebralo zrovna teď?" zeptá se zvídavý čtenář.

Je to složitý. Vezměmež si třeba Marvel. Tu košatou sérii filmů a seriálů, kterou v roce 2008 vcelku nenápadně odstartoval Iron man, aby pak ohromujícím způsobem držela pohromadě následujících deset let, přestože prvních čert ví kolik filmů jen srdcař poznal, že spolu nějak souvisí. Postavy měly hloubku, rozvíjely se, válčily se svýma démonama, učily se zacházet se svýma neobvyklýma schopnostma, občas někdo musel dost daleko mimo komfortní zónu, aby v něco užitečnýho přetavil to, co původně vypadalo spíš na prokletí.
...a pak se, trochu příznačně po Iron manově smrti v Avengers: Endgame, neméně ohromujícím způsobem rozpadá pod náporem pitomoučkých scénářů v záplavě divně napsaných seriálů působících dojmem, že zábava pro fanoušky je jedna z posledních věcí, o který produkci šlo... Servírujou se laskominy, v nichž noví hrdinové v podstatě chčijou na boty těm starým, protože žádnej "character development" nepotřebujou a svoje schopnosti zvládaj úplně od hned a samozřejmě líp, než ti původní. Jako nejkřiklavější příklad uveďme třeba seriál She-Hulk, kde se jaksi omylem jakási státní návladní začne měnit v zelenou obryni podobně jako před lety Bruce Banner, ovšem narozdíl od něj nepotřebuje dlouhý léta na to, aby svůj vztek coby impuls k přeměně začala zvládat bez toho, že zboří půl města. Umí to naprosto virtuosně a hned, což odůvodní tim, že je přeci žena a zvládání vzteku na muže, který jí vysvětlujou její práci, je pro ní běžný úterý. Jedna věc je, že ta její okamžitá virtuosita degraduje postavu, ke který si fandové marvelovskýho světa za těch cca 15 let vytvořili nějaký emoční pouto (...který asi vzniklo právě proto, že se Bruce Banner choval a vyvíjel jako vcelku uvěřitelnej člověk, ne jako osm stop dlouhý zelený dildo, který umí hned, ale co já můžu vědět...). Druhá věc je, že produkce nepovažovala za nutný si k natáčení přizvat nějakýho právníka jako odbornýho poradce, takže scény od soudu jsou jednim slovem úděsný a s pani návladní protistrana vytírá podlahu, jako by madam u soudu stála poprvé. Takže to celý pak vypadá, jakože jakýkoliv mansplaining, kterýho se jí od kolegů dostává, je na místě a z ní to v podstatě dělá prototyp takový tý vykroucený krávy, co se rozhodla bejt nasraná feministka prostě proto, že to je jednodušší, než si přiznat, že je vykroucená kráva.
Pak tu máme Iron Heart, ani ne dvacetiletou studentku, která v podstatě totéž, k čemu Iron man potřeboval celou mašinerii Stark Industries, zvládá strouhat na koleně v pokoji univerzitních kolejí.
Nebo novýho Kapitána Ameriku, kterej je tak dalece, široce, ba i hluboce sociálně citlivej, že ho to přimělo zřejmě po vzoru Kačenky Konečný fandit teroristům.

Shnilou třešničkou na posranym dortu je samotný nakladatelství, který se rozhodlo nesnášet Punishera - jednu z nejoblíbenějších postav, která pod hlavičkou Marvelu kdy vznikla. Oni si s nim nikdy moc nevěděli rady, protože nejen, že to neni typickej superschopnej šašek ve vypasovanym oblečku pastelových barev, on je to nasranej mariňák, okolo kterýho vždycky fůra lidí umře. Byť má morální kodex vcelku jasně čitelnej a pochopitelnej, je to v podstatě sériovej vrah.  Pak někdy asi management Marvelu zřejmě taky dospěl k závěru, že maj Punishera rádi hlavně redneckové, co volej Trumpa, a od tý doby ho zkoušej nějak vykastrovat (Punishera, ne Trumpa)... Ale to si necháme na nějaký jindy, protože...

Seznamte se s Doctorem Who. Britský televizní seriál, co běží přes šedesát let. Trochu naivní, ale nápaditý sci-fi s tajemnym hrdinou, o jehož historii se divák dozvídá jen velmi pomálu, když svým společníkům na cestách ne právě ochotně a jen po skromných soustech dávkuje historky starého zbrojnoše, v nichž lze tušit, že zdaleka nejzajímavější by bylo to, co se snaží neříct. Coby Pán Času brával Doktor své společníky do nejrůznějších koutů vesmíru v nejrůznějších časech. Na místa, která někdy vypadala jako luxusní turistický resort, jindy spíš jako důlní šachta uprostřed noční směny. Doktorovi společníci v zápletce dobře posloužili jako "plot device", díky němuž měl Doktor vždy důvod ve vypjatých momentech vysvětlovat co a proč dělá, ale pořád to byli opravdoví lidé, kteří měli svou osobnost, ambice a názory, které se ne vždy shodovaly s těmi Doktorovými, takže ten často potřeboval svá rozhodnutí obhájit i z hlediska etického. Každý z nich měl na osobnost Doktora nezanedbatelný vliv, každé rozloučení představovalo silný emoční otřes. Paleta záporných entit  je tak pestrá, že jednotlivé epizody žánrově cestovaly od komedie po horor, podle toho, jestli byli dnes na jídelníčku směšně militantní civilizace Sontaranů, nebo houfy mikroskopických masožravců Vashta Nerada. 

A pak se někde něco posralo. Asi všichni, co s tim seriálem mají něco společného... Nejsem filmový kritik, ani profesionální recenzent a ani žádný jiný podobný druh písmotepce. Ovšem při čtení nebo poslechu kritik si lze všimnout, že autor obvykle vypíchne v pár bodech, s čím má problém, rozebere proč a možná přidá i nějaký nápad, jak by to bývalo šlo udělat lépe. Jenže Doctor Who ve své aktuální podobě mi tohle v podstatě neumožňuje jednoduše proto, že je toho blbě moc a já vlastně nevim, kde začít...

Tak třeba Doktor sám. Jak jsem psal výše, postava Doctora Who byla z velké části postavená na tom, že divák pořádně nevěděl, kdo to vlastně je, kde se vzal a o co mu vůbec jde. Ostatně už samotný název toho seriálu naznačuje, že se divák nedozví ani Doktorovo jméno. Budil zvědavost a zvědavost je dobrá. Jak pro sledovanost, tak pro zápletku, které pomáhala u Doktora udržet nesčetné společníky, kteří s ním čas a prostor procestovali několikrát tam a zpátky. Tak po dekády udržovanému, jen občas lehce poodhrnutému závoji tajemství udělejte pápá, protože ho tvůrci roztrhali na hadry během jedné epizody. Konkrétně Timeless children odvysílané 1.3. 2020. To by samo o sobě asi bylo odpustitelné. Ostatně divák si na to velké odhalení musel počkat 57 let a to věru není málo. Odpustitelné není, že scénář jedné epizody zřejmě postavil na hlavu celý kánon. Osobně sice nejsem takový fanda Doctora Who, abych to dovedl beze zbytku posoudit, ovšem podle kritik, které vyšly na Rotten Tomatoes, nebo v Guardianu, se s tim scénárista fakt nesral. Citujme nejprve RT:
 

"Its relentless plotting and exposition teeter on overwhelming, but a bold daringness to reinvent Whovian lore coupled with Jodie Whittaker's dynamic performance make 'The Timeless Children' a successful season finale."

...a Guardian:

"finale takes audacious flights, rewriting Doctor Who lore to extravagant degrees, creating an alternative backstory for the creation of Gallifrey and a completely new backstory for the Doctor."

K tomu bych si dovolil jen otázku - kdo si tohle objednal? Kdo se do háje prosil o "rewriting Doctor Who lore to extravagant degrees"? Odpovim si sám, fanoušci to nebyli. Netušim, na základě čeho Rotten Tomatoes epizodu Timeless children prohlásil za úspěšnou, když ten díl skončil s nejnižšim ratingem od roku 2005, kdy byl seriál obnoven.
Neméně podstatným rysem Doktorovy osobnosti byla činorodost. Místy trochu chaotická snaha něco zkusit motivovaná někdy i jen mlhavým tušením, co by výsledkem toho pokusu mělo vlastně být. Jeho lidští společníci za ním pak obrazně řečeno povlávali podobni šosům rozhaleného županu a zmateně se dožadovali vysvětlení, které někdy přišlo, jindy Doktor zamumlal něco o "...big ball of wibbly wobbly timey wimey stuff..." a společníci (a diváci s nimi) byli nuceni prostě počkat.
Současný Doktor v podání Ncuti Gatwy nemůže být obrazu činorodého chaota vzdálenější. Jemu se věci prostě dějou, občas sedí v koutě a fňuká, že takhle to nechtěl... Do prdele... PROČ?! On má představovat mimozemskou entitu s intelektem zcela mimo pozemský měřítka, jemuž jsou společníci, lidi z UNIT, nebo Torchwoodu užitečnou pomocí. Vždycky to takhle bylo. Tak teď už neni. Tahle inkarnace Doktora Who nejen, že neni génius, on často dokonce překáží.

Další věcí, kterou si podle mého skromného mínění také nikdo neobjednal, je politika. Abychom si rozuměli, není vyloženě špatně pokud scénář nějaký politický postoj vyjádří a Doctor Who nějaké politické podtóny míval, pohříchu většinou spíš ty levicové. I tohle ale lze udělat dobře nebo blbě. Když byl v jedné z epizod někdy brzy po rebootu Doktor konfrontován s rasou Raxacoricofallapatoriánů, chamtivých intergalaktických gaunerů, kteří se rozhodli na zemi vyvolat zničující globální jaderný konflikt a radioaktivní hrudku horniny, co by po ní zbyl, prodat na nějakym vesmírnym blešáku jako baterku do digitálek, určitá kvalita se tomu upřít nedala, protože to člověka přimělo alespoň vteřinu nebo dvě věnovat zamyšlení, jestli se sám k nějaké inferiorní entitě nechová stejně hulvátsky.
Pro příklad toho, jak to vypadá, když se to udělá blbě, vezměmež si epizody Rosa nebo Arachnids in UK, který vznikly pravděpodobně jen proto, aby nám autor scénáře Chris Chibnall mohl sdělit, že Rosa Parks byla cool ženská a Donald Trump je vůl. To je sice oboje asi pravda, ale taky je to takhle samo o sobě povrchní sdělení, na který lze těžko reagovat jinak, než otázkou "No a co já s tim?"
Pak, jestli je dobrý nápad výlet na planetu, kde se růžovozelená obloha klene nad fialovym lesem hlubšim než ten z básničky od J.V. Sládka a žluté vody řek si tam rámusivě razí cestu korytem hlubším než Grand Canyon, vyměnit za zastávky v Alabamě nebo ještě hůř - v Sheffieldu.

Obě v posledku zmíněné epizody nás také plynule dostaly k zamyšlení nad zápornými postavami. Místo Wheeping Angels, Silence, Cybermanů a jiných Daleků dostáváme amerického rasistu, amerického miliardáře, nebo britského kolonialistu. To jsem původně ani nechtěl psát jako 790542378895. inkarnaci kňourání nad politickou korektností dnešní kinematografie, spíš mi to nepřijdou bejt úplně témata pro sci-fi seriál. Bohužel tam, kde se seriál počínaje 13. inkarnací Doktora o nějaký sci-fi záporáky pokouší, tam občas i vcelku nepokrytě vykrádá nejen sebe sama. Kupříkladu kde já jen viděl zástupce mimozemské rasy lovců, který si šel na Zem vysloužit ostruhy a nasbírat trofeje...? Tady mu říkaj Tzim Sha, originál se jmenuje Yautja. Boha jeho, aspoň, že vypadaj jinak.
A ovšem od produkce by taky nesmělo přijít vyjádření, že je jedenadvacátý století a některý věce se dneska už nehodí říkat... A odnesl to rovnou asi nejikoničtější záporák celý dlouhý historie Doctora Who, stvořitel civilizace Daleků Davros. 

Davros byl znetvořený muž neurčitého věku. Pohyboval se prostřednictvím motorizovaného obrněného vozíku, který byl vybaven velmi sofistikovanou podporou životních funkcí. Měl protetickou pravou paži, prázdné oční důlky, zrak nahrazoval senzor vsazený do čela. Přes všechny své fyzické nedostatky představoval pro Doktora jednoho z nejnebezpečnějších soupeřů, protože byl inteligentní, cílevědomý, schopný vojenský stratég a zkušený vědec. Jeho fyzický zjev hrozivý dojem podtrhoval, protože značnou měrou symbolizoval onu cílevědomost a dokládal ochotu pro dosažení vlastních cílů podstupovat jen těžko představitelné utrpení.
Viděli jste Terminátora 2? Jak Sarah Connor, poučená předchozími událostmi, tvrdě trénovala, aby pak šla a bez ohledu na ztráty zkusila takřka za každou cenu zabránit nástupu Skynetu? Sarah od začátku byla kladnou postavou a zůstala jí do konce, ale nelze si nevšimnout, jak ji ten chladnokrevný postup odlitštil a přiblížil k těm terminátorům, jejichž nástupu se pokoušela zabránit. Ona tehdy v rozhodující moment tu hranici nepřekročila.
Davros ve svůj rozhodující moment ano.

Jenže staronový scénárista Doctora Who řekl, že ten podvozek, na němž spočívá Davrosovo nemohoucí tělo, v podstatě představuje invalidní vozík a že on má velký problém s tím, aby si divák asocioval invaliditu se zlem. Tak byl vozík odstraněn. Davros dostal fungující nohy, obě ruce, oči... A máme z něj tuctovýho tajtrlíka, co vypadá jako Obergefreiter Schwanz velící kuchyni mužstva v ozdravovně SS na Rujáně.


A tak jsem chtěl jen takhle do volnýho éteru poslat nesmělou otázku, jestli by neráčili s takovýma zlepšovákama jít už všichni do prdele, protože...