Hawker Typhoon Mk.IB

 ...aneb Zubatá!

O Typhoonu už jsem se tu kdysi rozepisoval, ale to ničemu nevadí, ten článek je starý téměř stejně jako moje manželství. Tak tedy - Typhoon vznikal od konce 30. let pod vedením tehdejšího šéfkonstruktéra firmy Hawker Aircraft ltd. Sydneyho Camma jako předpokládaná náhrada letounů Hurricane, které se tou dobou sotva dostaly do sériové výroby. Inu - nad Evropou se stahovala mračna a to technický vývoj vždycky trochu pošťouchne. Nový stroj měl být poháněn jedním ze dvou zcela nových vysoko výkonných motorů (nominální výkon obou mírně přesahoval 2000 koní), Napier Sabre, nebo Rolls-Royce Vulture. Předběžné návrhy, které vznikaly jako soukromá iniciativa konstrukčního týmu firmy Hawker, byly připraveny v červenci 1937. Oficiální specifikace požadující náhradu za Hurricany a případně i Spitfiry byla pod číslem F.18/37 vydána až v březnu 1938. V červenci 1939 Hawker obdržel objednávku na výrobu 500 strojů poháněných motorem Vulture a stejný počet strojů s motory Napier Sabre. V druhé polovině téhož roku oba nové letouny dostaly jména. Vulturem poháněný typ byl nadále znám jako Tornado, Sabrem poháněný letoun dostal jméno Typhoon.

Sériové výroby se nakonec dočkal pouze Typhoon. V červenci 1941 Rolls-Royce ukončil výrobu motorů Vulture, jednak kvůli problémům, které tyto motory vykazovaly na bombardérech Avro Manchester, jednak proto, že zmíněný výrobce potřeboval uvolnit kapacity pro vývoj a výrobu motorů Merlin. Z tohoto důvodu byla vyrobena pouze 4 Tornada. Je jistým paradoxem (u RAF během války zdaleka ne ojedinělým), že v Tornadech Vultury fungovaly bezproblémově a i celkově Tornado vykazovalo vyšší spolehlivost, než Typhoon.

Typhoon měl těch problémů vlastně docela dost a nechybělo mnoho, aby skončil podobně neslavně, jako Tornado. Do operační služby byl zaveden koncem roku 1941, ale teprve o rok později dospěl k technicky přijatelně spolehlivému stroji a mohl naplno ukázat své kvality. Vůbec nejvíc se nakonec osvědčil v roli bitevního letounu, sloužícího pro palebnou podporu pozemních jednotek. Pro tyto účely byl vedle baterie čtyř kanonů ráže 20 milimetrů vyzbrojen bombami nebo raketami do celkové hmotnosti téměř jedné tuny. Ničily tanky, postavení protiletecké obrany okolo letišť, nebo velitelská stanoviště hluboko v zázemí. V rámci spojenecké 2. taktické letecké armády se takhle prokousaly od pláží Normandie až do srdce Německa. Po skončení války perutě vyzbrojené Typhoony nepobyly u spojeneckých okupačních sil v Německu dlouho. Vlastně u RAF vůbec už Typhoony nepobyly dlouho. Z Německa byly staženy většinou ještě v průběhu léta 1945 a do konce roku byla drtivá většina Typhoonů úplně vyřazena ze služby. Není divu - RAF se vracela na mírové stavy, velký počet útvarů se úplně rušil a pokud jde o Typhoon samotný, ten už měl svého výkonnějšího nástupce v podobě letounů Hawker Tempest, jehož sériová výroba se rozeběhla počátkem roku 1944...

Ovšem to krátké období mezi koncem války a vyřazením ze služby bylo vcelku pestré a pro modeláře tím pádem zajímavé, čímž se plynule dostáváme k tomu plastu. Chce-li si člověk dneska postavit malého Typhoona, možností má už konečně taky jednou docela dost a lze bezpečně říci, že dostupné modely pokrývají celý vývoj typu od nejstarší verze Mk.Ia, vyzbrojené dvanácti kulomety ráže 0.303", do jejíhož kokpitu se nastupovalo dveřmi jak do auta (což je takhle před startem sice velmi pohodlné, ale ale opouštět tudy letadlo nějak ve spěchu spíš nechcete...), až k poslední vyráběné variantě Mk.IB, mající vedle mnohem silnější výzbroje také posílený pohon použitím čtyřlisté vrtule místo třílisté a pro zlepšení ovladatelnosti větší VOPice přímo převzaté z Tempestu. Dohromady jde o čtyři základní modifikace, abyste si zas  nepředstavovali nějakou mravenčí práci. 

Já tentokrát sáhl po té úplně poslední. Tu v roce 2013 poslal na trh anglický Airfix. Tehdy jsem jej přehlédl jak palouk, protože jeden Typhoon přeci už ve vitríně postavený je. Ovšem v roce 2019 mou pozornost přecijen upoutal, když zmíněný výrobce vydal nový přebal s jinými barevnými schematy a na krabičce skvěl se obrázek startujícího Typhoonu, jehož příď zdobila žraločí tlama. To je motiv na bojových letadlech sice velmi rozšířený, avšak právě na Typhoonech vídaný jen málo. Zdokumentovaný je vlastně asi jen jeden, ale k tomu se dostanem, protože jak ctěnému publiku došlo, nezvyklé zbarvení mne přesvědčilo, že ještě jednoho Typhoona ustájim a tak se mnou popisovaná krabička jela domů, pamatuji-li se správně, bylo to z pěkné jihočeské soutěže známé jako Jindřichohradecká růže.

No a letos přišla hezká příležitost ten model vytahnout ze skříně a říznout do něj. Modely od Airfixu jsou tak trochu sázka do loterie. Někdy nabídnou pohodovou stavbu bez zádrhelů, jindy si konstruktér při návrhu rozložení dílů profesně trochu pohoňká a výsledkem je zbytečně složitý model, který tomu štěstíčku naproti tak úplně nejde. Malý Typhoon je někde napůl cesty mezi oběma extrémy. Než člověk zavře trup, musí dávat majzla takřka na každý krok. Díly modelu jsou rozloženy tak, že krom výškovek je v podstatě všechno nějak svázáno s tím, co se do trupu vkládá před slepením jeho polovin. To mě trochu znervózňovalo, protože to docela nepříjemně hází vidle do možnosti nějak rozumně kontrolovat geometrii. Nicméně - montážní prvky fungujou, jak mají, takže při troše pozornosti všechno padne na místo. S uzavřením trupu je záludnostem konec, protože dál už se nemají kde objevit.

Pokud si člověk nějaký nevyrobí sám, že jo. A nebyl bych to já, aby se to právě mně nepovedlo, že jo. Hotový Typhoon ve vitríně je vyzbrojen raketami, řekl jsem si, že tomu druhému dám pod křídla bomby. Před kompletací křídla jsem tedy odvrtal odpovídající předlisované otvory pro montáž pumového závěsníku a pokračoval ve stavbě, jako by se nechumelilo. Teprve když bylo křídlo pohromadě a usazené na trupu jsem zjistil, že perutě RAF pro zjednodušení organizace a logistiky používaly na Typhoonech vždy pouze jeden typ zbraně. To znamená, že vždy všechna letadla dané perutě nosila buď rakety, nebo bomby. Stroj, který jsem se rozhodl ztvárnit, je na několika fotografiích zachycen s odpalovacími lištami pro rakety, je tedy v podstatě jisté, že bomby pod křídlem nikdy neměl. Tedy jsem díry pro pumové závěsníky zatmelil a pustil se do detektivní práce, jejímž cílem bylo zjistit, kde mám navrtat díry pro ty raketové pylony. Již samozřejmým kosmetickým zákrokem bylo nahrazení pozičních světel naznačených pouze rytím DoDo čirými díly.

Po úspěšném završení popsaného vyšetřování následovalo barvení. Co o něm vykládat... Je to vlastně docela nezábavná rutina, kde asi zdaleka největší porci času zabere skotačení s maskovací gumou a vykrývací páskou. Ale docela to odsejpá a vlastně se u toho dá docela dobře vypnout. Obvykle začínám spodními plochami, Typhoon nebyl výjimkou. Tedy jsem nanesl pre-shading tmavší šedou, základní kamufláž v podobě britské Medium sea gray a na závěr decentní rozbití povrchu mírně zesvětlenou hodně naředěnou kamuflážní barvou nastříkanou přes flekatou šablonu. Po proschnutí a prvním kole maskování jsem se v podobném duchu pověnoval zbarvení horních ploch. Nic pozoruhodného jsem nevymýšlel, o nic zajímavého při tom nezakopl. Personál RAF měl po skončení války zřejmě mnohem víc času na voloviny, díky čemuž se na letadlech objevovala řada barevných doplňků, které vzezření letounu trochu osvěžily. V případě mého Typhoonu z rutiny britského "day fighter" kamuflážního vzoru takto vyrušilo pár barevných detailů na vnitřní straně kapot hlavního podvozku.

Nanášení obtisků by bývalo bylo zcela odpočinkovou záležitostí. Airfix obtisky umí. Pracuje se s nimi dobře, jsou tenké, ale netrhají se. Barvy dobře kryjí, takže neprosvítají hranice kamuflážních polí pod nimi. Dobře přilnou i ke členitějším povrchům. Prostě učiněná lambáda. Ale protože Murphyho zákony platí, když se něco posrat může, samozřejmě se to posere. Když jsem usazoval poslední ze čtyř částí, z nichž se skládá tlama na přídi letadla, drcnul jsem si do obtisku nějakým odstávajícím chlupem na štětečku od změkčovadla, kterým jsem pár vteřin předtím obtisk ošetřil. Obtisk byl ještě dost čerstvý na to, aby se pohnul a zkrčil, ovšem už příliš nasáklý změkčovadlem na to, aby se dal taky zase srovnat. Každý další pokus jej čubil víc a víc, tak jsem jej sundal, model urychleně odložil, aby snad neskončil jako posledně nebohej Thunderbolt, a jal se nervózně přemýšlet jak to udělám, aby tomu éru nechybělo půl horní čelisti. Aby bylo o nerva postaráno úplně, k incidentu došlo v pátek 16.8. a já ten model potřeboval v sobotu 24.8. mít hotovej. Nakonec nezbylo nic jinýho, než objednat nový model, náhradu vybrabčit z něj. Ani to nebyla úplně lebrace, jelikož pět let starý přebal bylo překvapivě nesnadné sehnat. Nakonec mi šel z nějaký hračkárny z Popradu...

Na druhý pokus se mi podařilo obtisk usadit bez nehod a já tedy mohl přikročit k dolepení detailů, které jsem předtím barvil samostatně. Konkrétně tedy hlavní podvozek, vrtuli, výfuky a podvěsnou výzbroj. Přecijen jsem našel způsob, jak novýho Typhoona odlišit od toho staršího. Našel jsem pár fotek letadla (co dím, dokonce i toho konkrétního, které jsem si vybral za předlohu), na němž byla raketová výzbroj zkombinovaná s dvojicí přídavných nádrží. 

No a takhle to pak teda dopadlo.
Hawker Typhoon Mk.IB, 245. (North-Rhodesian) peruť RAF, základna B.164 Schleswig, červen 1945

 

Jo... a co s tim Typhoonem z Popradu...? Aukro to jistí.
Ovšem taky jsem mezitím zjistil, že koncem války létal Wing Commander John Chester Button na Typhoonu upraveném do podoby taktického průzkumného stroje. Pro tyto účely měl v pravé polovině křídla 35mm kameru snímající otvorem v náběžné hraně a levé vnitřní zbraňové šachtě fotoaparát snímající zkráceným vřetenem kanonu.
...a protože jde o osobní stroj Wing Commandera, odchylky od předpisovýho označení jsou samozřejmostí...