Film nemusí bejt rumunskej

 ...aby byl trochu cestopisnej a trochu erotickej...

Opět jsem doma osiřel. Vydělával na chléb náš vezdejší a vyčkával příchodu ne Godota, ne Krista, nýbrž nové lednice. Habra zatím s Inženýrem a Medvídětem odjela za dědou do Plzně a Komteska prodlévá na tanečním soustředění...

Možná to byl projev jakési separační euforie, ale najednou jsem toho potřeboval strašně moc stihnout. Nutně jsem musel v pátek odpoledne do Hostivaře na pivo s klubovými bratry, mimo jiné proto, že jsem si u jednoho z nich potřeboval vyzvednout zboží z klubové objednávky, konkrétně aršík obtisků určených pro tanky M26 Pershing americké námořní pěchoty z války v Koreji. Neméně nutně jsem pak potřeboval do Vagonu na koncert, protože hráli Black Sabbath revival a Black Sabbath já můžu. Taky jsem potřeboval modelařit, abych stihl dokončit zubatý éro na klubový výstavní stůl na Dobříšskou šelmu...

No vezměmež to popořadě. Pivo s klubovými bratry bylo v srpnové výhni naprosto nezbytná věc. To naštěstí neznamená, že by se člověk musel spokojit s málem, nebo hůř - nekvalitou. Tedy jsem poseděl, poklábosil, přepral pět Kozlů a šel domů. V klidu jsem si uvařil kávu, lehnul si s ní do vany a cele se oddal planým špekulacím, zdali bude ten revival ve Vagonu za něco stát. Nebudu vás napínat, dobrý to bylo. Frontman zvládal proslulý Ozzyho ječák velmi zkušeně a ani ostatní hudebníci nebyli žádný másla. Projev uměleckého souboru lze tedy považovat za dostatečně autentický, aby si ho člověk užil. V neposlední řadě stojí za zmínku, že se v tom nešťastnym podniku konečně pivo dá pít.
No a také to tam společensky vášnivě klokotá... Stojim si tak opřen o zdivo tři kroky od pípy, když tu si všimnu, že se mnou nějaká blond hlava opodál laškovně hraje na schovku. Vcelku sympatická dáma o něco mladší než já do mě takhle šťouchla, že si chce poklábosit. No nakonec proč ne.
"...a chceš šukat?" vypálila najednou uprostřed vcelku neškodnýho povidání o muzice. Áda Větvička na podobně přímočarý dotaz zakoktal, že neví. Já ho asi trumfnul.
"Mmm...mmusim?"
Tak, hojubičko popejavá... Kam na mě s takovýma otázkama, když si leju do hlavy osmý pivo (jestli ne devátý...no to neni důležitý). Ve svym věku se znám a vim, že po takovym výkonu bych stejně tlačil provaz.
Asi jsem ji nasral, už jsme si pak moc nepopovídali...

Což však mně nezabránilo kalit do tří do rána, kdy jsem si vcelku zodpovědně počkal na noční tramvaj a v ní si pak velmi nezodpovědně sedl. Začátečnická chyba, já vim. Když mne nečekaně vlídně šofér probral na depu Hostivař, bylo asi čtvrt na pět a já si šel počkat na první ranní metro. Vlastně jsem dopad docela dobře. I když v lednu bych tam očumovat nechtěl. V sobotu toho na mě moc nečekalo, tak vlastně ani nevadilo, že jsem z postele nijak zvlášť nespěchal.

I když všechno mělo býti trochu jinak, než se nakonec seběhlo. Plán zněl jasně. V sobotu v podvečer se sejít s bratrem Jezevcem na nádraží, odejet do Senohrab, odtud dojít k říční plovárně ležící pod zříceninou hradu Hláska na soutoku veletoků Mnichovky a Sázavy a tam se utábořit, přespat a ráno vyrazit podél Sázavy na výlet, jehož cílem byl pivovar v Kácově. V sobotu 10. srpna se na řečené plovárně konal ping pongový turnaj, jehož pořadateli a favorizovanými účastníky nebyl nikdo jiný, než obvyklí podezřelí od Vávrů, tedy bychom tam posléze bivakovali mezi svými. Do plánů nám hodila vidle informace, že po pinčesovym turnaji bývá zvykem kalba do časných ranních hodin, což se s důkladným odpočinkem před pěší turistikou vcelku jasně vylučuje.

Nu což. Vyřídili jsme to v neděli. Přivstali jsme si, abychom stihli vlak v 7:21 a ze Senohrab tak vyráželi na cestu zhruba v době, kdy jsme chtěli i podle původního plánu. Slunce pálilo od samého rána, ale u řeky bylo snesitelně. Od ní jsme se utrhli ve Vlkovci kousek za Choceradama. Protivnému dlouhému stoupání předcházela krátká inspekce krčmy U žraloka a občerstvení Ferdinand. První otvíral v jedenáct, druhý v poledne, my tam došli v deset. Tak jsme si posloužili z vlastních zásob a pustili se do kopce. K nejvyššímu bodu celé trasy jsme to od řeky měli šest a půl kilometru. Nejhorší jsme měli za sebou ale už po kilometru, ostatek se dal odšlapat s mnohem menším úsilím. Cesta by byla velmi příjemná, nebýt čím dál většího vedra. Rozhodnutí nepřespávat na plovárně jsem v tu chvíli musel ocenit jako velmi prozíravé, jelikož nést si ještě domeček na zádech by už bylo trochu moc... Krom toho jsme dlouhou dobu nepotkali žádnou občerstvovnu. Myslím dokonce, že jsme v neděli trhli rekord - 17,5 kilometru bez piva! První škopek toho dne jsme si totiž dali až v osadě Trucovna na okraji obce Bělokozly. A bylo to po tý štrece málem i s červenym kobercem. V Trucovně jsme našli břečťanem obrostlý dům s pivnicí v přízemí a velikou zahradou. Uvnitř nás uvítal pan domácí a dva přátelští hafani, kterým slunce narozdíl od nás zřejmě nevadilo, jelikož když my seděli pod slunečníkem u piva, psi se labužnicky placatili kousek vedle na sluncem prohřáté dece...
"Koukám, že máte i černý, udělal byste mi řezaný?" přeptal jsem se, když jsem si na tabuli přečetl nabídku nápojů.
"To tmavý je lahvový, ale klidně vám ho říznu, neni problém."
"Lahvový, jo? ...tak to si budu muset dát dvě..."
Krátce, na Trucovně bylo krásně moc a po plahočení mezi poli a lesními průseky to byl přesně ten typ ozdravné kůry, který jsme potřebovali. 

Z obce Bělokozly jsme pokračovali veselým krokem po silnici do Čeřenic. Přesto, že jsme od Trucovny urazili sotva tři kilometry, i v Čeřenicích jsme se zastavili. V domě č.p.9 nachází se podnik honosného jména Divadelní klub, který nás zaujal zejména tím, že na vývěsním štítě inzeroval prodej čepovaného Kozla. Hostinský byl prošedivělý Krakonoš vlídného vystupování, který nám natočil dvě krásný velký piva přesto, že měl vlastně ještě zavřeno. Protože "...stejně tu sem, tak proč bych vám nenalil, no ne?" Interiér hospody byl útulnej takovým tím venkovsky neuspořádaným způsobem. Dlouhé řady stolů byly obklopeny židlemi slohu "každý pes jiná ves" a vůbec to bylo přesně takový to místo, který člověk chce vidět, když se naplní veselým hlaholem místních štamgastů... Při popíjení popovickýho piva jsme došli k rozumnému rozhodnutí, že Kácov dneska už vzhledem k denní době zkoušet nebudem. Bylo něco po druhé odpoledne, do Kácova zbývaly zhruba tři hodiny cesty, tou pivovarskou restaurací bychom se mohli jen tak trochu mihnout, abychom se domů dostali před půlnocí. A já ještě potřeboval vypnout a vyklidit starou ledničku, což by se mi o půlnoci už nechtělo... Tedy jsme se dohodli, že výlet ukončíme v Českém Šternberku. Abychom si tu trasu nezkrátili příliš, místo přímé cesty z Čeřenic jsme šli oklikou přes Poříčko. Do Šternberka jsme dorazili zhruba ve čtyři, vlak nám jel ve tři čtvrtě na šest. Zasedli jsme tedy v restauraci Pod Hradem a dali si sváču v podobě moravskýho vrabce a halušek s uzeným... Obsluha byla sympaticky rychlá, i to jídlo jsme měli na stole během okamžiku a bylo dobrý! 

Doma jsem bral za kliku okolo půl desáté večer a zjistil, že mám-li odpojit lednici, musim rozebrat půl kuchyňský linky...