XII Chełmżyński Festiwal Modelarski

 

 ...aneb Výprava do zahraničí...

Tento článek by mohl začít třeba takto: Po úspěšné účasti na několika tuzemských soutěžích na jaře letošního roku rozhodl jsem se poměřit síly se silnější konkurencí na větší mezinárodní soutěži v zahraničí.

Ale nezačne, protože jsem nic takovýho neudělal. To jen jeden kamarád, říkejme mu třeba Medvěd, do mě tak dlouho hučel, že nutně potřebuju vyjet na nějakou akci do Polska, až mě uhučel a já se přihlásil k účasti na letošní výpravě do Chelmže, které Medvěd dělal reklamu asi největší.

Konala se o víkendu 20. a 21.7 a na expedici jsme nakonec vyrazili ve čtyřech; vedle mojí maličkosti a Medvěda ještě kluboví bratři Rabín a Žabák. Možností, jak se dostat automobilem do Chelmže, je několikero. Z Prahy by se dalo jet přes Hradec a Trutnov, nebo přes Liberec. Ovšem je-li jeden z členů výpravy z Lovosic, nejvýhodněji nakonec vychází trasa se zajížďkou přes Německo okolo Drážďan, Berlína a Frankfurtu nad Odrou, za nímž překročíte polskou hranici. Trasa je pak dlouhá cca 780 kilometrů, z nichž ovšem velká většina vede po dálnicích a rychlostních silnicích, takže nepotkáte-li po cestě nějaký velký špatný, lze těch necelých 800 kilometrů urazit ve vcelku přijatelném čase. 

Vyjeli jsme v pátek s cílem dát modely ještě ten den do výstavní haly, což znamenalo, že jsme na místě potřebovali být před šestou večer. S přihlédnutím k loňským zkušenostem jsme se dohodli, že bude lepší si nechat dostatečnou rezervu pro strejčka příhodu a odjezd stanovili na pátou hodinu ráno. Medvěd, který v Lovosicích nakládal Žabáka, vyrážel ještě o více než hodinu dříve. Obě části expedice se setkali na benzince nedaleko před Poznaní, odkud jsme pak pokračovali v koloně. Medvěd je vybaven tuze inteligentní navigací, která mu  reálném čase vyhledává a přepočítává alternativní trasy. Jednu takovou mu nabídla, prý že ušetříme asi čtvrthodinku cesty. Nemám srovnání, tak nevím, ale rozhodně bylo příjemné cestou z okna vidět taky něco jinýho, než borovice a břízy. Žádný velký špatný se cestou nepřihodilo, pročež jsme do cíle dorazili okolo druhé odpoledne, vyřídili v hale, co bylo třeba vyřídit a šli k náměstí na oběd. Cestou mi zcestovalejší členové výpravy (což jsou všichni) ukázali, kde budeme ubytováni, kde je sámoška, kam se chodí na snídani, kam na oběd a ze kterého bankomatu se lépe vybírá. Ubytováni jsme byli v podkrovních pokojích v domě přímo na náměstí. I když jsou pokoje přímo pod střechou, bylo v nich v parném dni vcelku příjemně. Vlastní koupelna pro každý z obou pokojů by se snad i dala považovat za samozřejmost. Slušně vybavenou kuchyňku mám za hezký bonus s velkým potenciálem, který tentokrát zůstal nevyužit (Ale příště...!) 

Sotva jsme se zabydleli, odešli jsme si splnit nějaké ty společenské povinnosti. Na páteční sedmou hodinu nás jeden z chelmžských modelářů, říkejme mu třeba Marek, pozval k sobě na grilovačku. Prošli jsme se na okraj města a já se cestou v trafice pokusil koupit pohlednici, abych dostál vávrovské tradici a poslal pozdrav z cest. Bohužel, nedomluvili jsme se. Starší dáma, byť ochota sama, českému slovu pohled, ba ani anglickému postcard neporozuměla a nabízela mi přání k narozeninám, případně dárkové taštičky. Stanovil jsem si tedy závazek zjistit, jak se polsky řekne pohlednice, abych jej následující den zvládl zakoupit. Tak prosim vás, pohlednice se polsky řekne widokówka, kdybyste to náhodou někdy potřebovali. Já nakonec nepotřeboval, protože když jsem se přeptal a vysvětlil účel, Marek mi dvě věnoval a s nimi ještě přebarvovací hrneček, který se jeví celý černý, ale když ho naplníte horkým nápojem, černý závoj se rozplyne a odhalí... Inu co jiného, než Chelmži... Jedli jsme a pili, smáli se při zkoumání zrádných rozdílů mezi našimi jazyky (o "čerstvý chléb" si v polský pekárně neříkejte)... Když tu se hostitel zvedl, odešel a vrátil se s kulometem. Tím nám nechtěl naznačit, že už by si rád šel lehnout, ten nám chtěl jen ukázat. Pak se ještě otočil pro trojnožku, aby bylo zbraň nač postavit a neválela se jen tak hulvátsky v trávě.
"Ta vypadá jak od MG42." prohlásil Rabín, když Marek trojnožku rozkládal. Ten, aniž by zvedl hlavu, odpověděl lakonicky: "Teź jest." A tak si říkám, že by mi ten sympatický muž asi ucho neutrhnul, kdyby mě za něj tahal do sklepa...
No to je jedno... Čas letěl, jak splašená herka, najednou bylo deset a my se zvedli k odchodu. My chtěli být na sobotu fit, pan domácí si též potřeboval po náročném dni odpočinout...jsme si mysleli...no k tomu se ještě dostaneme.

Soutěž samotná byla rozložena do dvou dní, což je podle všeho v Polsku vesměs běžná praxe. Vzhledem k velikosti země také vcelku pochopitelná. Modeláři z klubů rozesetých po celém Polsku se na soutěže sjíždějí z mnohem větších vzdáleností, než jsme zvyklí my, a brát si kvůli každé v pátek dovolenou, aby byli na značkách mezi osmou a desátou, jak je zvykem u nás, by bylo neúnosné. Pročež registrace a přebírání modelů na místě probíhá v sobotu od devíti do jedné a soutěž je natažená až do neděle, kdy opět v jednu pořadatel vyhlašuje výsledky, aby účastníci mohli zase rozumně odfrčet domů. Jelikož jsme klubovou výstavu i soutěžní modely měli na místě už od předchozího dne, sobotní ráno jsme pojali dost na lenocha a okolo té deváté se teprve nesměle vykutáleli z postelí, abychom si i ranní hygienu vychutnali v téměř labužnicky pomalém tempu a někdy okolo desáté seděli v pekárně u chutného kusu sladkého pečiva a šálku dvojitého pressa. K dokonalosti asi chyběly jen čerstvé noviny, kterým bychom ale stejně rozuměli jen s obtížemi. 

Vycházkovým tempem jsme se odebrali do školní tělocvičny o pár desítek metrů dál, kde se výstava konala. Hala se pomalu ale jistě plnila povědomým hlaholem natěšených modelářů, kteří stejně, jako je tomu zvykem na akcích u nás, vybalili modely a jali se korzovat mezi stoly a očumovat, co se komu podařilo nového. Případně mezi prodejci očumovat, co který přivezl zajímavého. Jen nejen můj dojem, že Poláci mnohem víc než Češi jedou v papírové modelařině. Stoly s papírovýma modelama nebyly pod vystavenými díly málem vidět a našinec nestačil zírat, co se z toho papíru dá vykouzlit. I plastikářské kategorie byly obsazeny velmi slušně. Svůj díl "viny" na tom má mimo jiné i fakt, že v Chelmži bývá vypsána kategorie kolekcí, do níž se možná nehlásí moc lidí, ale nevadí to, protože každý z těch přihlášených vyloží těch modelů na stůl aspoň pět...
Pokud jde o prodejce, jejich účast byla skromnější, ale i tak s prázdnou odešel jen ten, kdo vyloženě chtěl. Zapustit kořeny by se daly u firmy emp3d. Zabývá se výrobou 3D tištěných figurek a doplňků k modelům. Takže příkladně kolega Žabák si u stánku sednul, jal se probírat doplňkama pro dvaasedmdesátinky a když o 3/4 hodiny později skončil, byl těžší o půlkilo pryskyřice a lehčí o 220 zlotých. Já byl střídmější, já u něj nechal jen 70,- za celkem 29 kusů 3 různých typů kanystrů a bustu Billyho Butchera.

Před pátou odpoledne se hala začala pomalu vyprazdňovat. I my se někdy v tu dobu sebrali a odešli na penzion dát se trochu do pucu před večerní kalbou. Dvoudenní soutěžní režim totiž mimoděk přinesl jistou výhodu v tom, že když stejně všichni v neděli musíme bejt na místě, máme ideální příležitost si společně vyrobit tuze pěknou vopici. A když vám ty zahraniční rockový hvězdy navíc přivezou sud český polotmavý dvanáctky, tak jak učinil kolega Medvěd, budete se na tu vopičku vyloženě těšit. Sobotní party byla též první příležitost toho dne zahlédnout Marka. Levou ruku měl v závěsu a tvářil se drobátko posmutněle. Dál dejme slovo jeho manželce:
"Jak jste včera odešli, tak on dopil pivo a řekl, že ještě půjde do města. Tak teda šel. Později volal z nemocnice, že má vykloubený rameno. A co myslíte, že ho zajímalo nejvíc? ...jestli prej jsem ze zahrady uklidila ten kulomet, aby ho někdo neukrad'!"
Už jsem vám řikal, že je mi ten člověk strašně sympatickej?

Party se jinak i přes komunikační obtíže mezi sudem a pípou vydařila velmi. Učili jsme Poláky pít mlíko, a myslím, že koncem večera se nás začínali trochu bát, jelikož nestíhali vyprazdňovat půllitry. Jejich velkou starostí též bylo, jestli je máme rádi.

Po divoké sobotě se dostavila velmi líná neděle. Ostatně kam spěchat nebylo a vedro bylo ještě nesnesitelnější, než v sobotu. Vzduch v hale se i přes otevřená okna hýbal jen velmi neochotně a tak bylo ve stinném vestibulu tělocvičny v neděli dopoledne asi nejlépe v celym širym Polsku. Obešel jsem prodejce, jestli u některého přecijen ještě nějaké peníze nenechám. Ne, že by nic nepadlo do oka, ale karty vesměs nebrali, k cestě k bankomatu bych se musel tak trochu znásilnit a než jsem se přepral, přišlo poledne a prodejci stejně začali pomalu balit. Tím jsem celou věc považoval za vyřízenou a jal se duševně připravovat na závěrečný akt celé akce, tedy vyhlášení výsledků. To v Polsku pojímají trochu jinak, než my u nás, nevyhlašují se výsledky jednotlivých kategorií (s výjimkou speciálek, kterých ovšem nebylo málo), nýbrž modeláři v abecedním pořadí. Každý oceněný tedy rovnou obdrží všechny diplomy, na které dosáhl, pěkně všechny najednou. Expedice Klubu Veselých Lepičů byla úspěšná velmi, každý z nás byl za něco vyzdvižen. Sami jsme předali několik cen juniorům, v jednom případě jsme si dali trochu práce s Polštinou, aby dotyčný věděl přesně za co. 

Zhruba ve tři bylo hotovo. Modely sbalený, stoly prázdný, tedy jsme se rozloučili, potřásli ploutví každýmu, kdo o to stál, naskákali do aut a jali se někde co nejblíž k náměstí hledat parkovací místo. To nebyla úplně snadná písemka. Avšak uspěli jsme a za odměnu se pak šli dobře najíst, dát si v klidu nějaký to kafíčko a očumovat, jak se cvrkot ve městě pomalu uklidňuje po městských slavnostech, které se toho víkendu také konaly. No a pak už jen pobalit, vyřídit nějaký ty zbytky v lednici, vyvětrat... a v pondělí ráno domů. S Rabínem jsme z Chelmže vyrazili cca v šest, před čtvrtou jsem byl doma a strašně se těšil na úterý do práce.