Po roce

 ...nepřichází jen Vánoce, ale taky červenec.

Jak jsem loni touhle dobou zmínil, začátek prázdnin má již několik let zaběhnutý vcelku příjemný rytmus v podobě kvapného odjezdu na severovýchod, kde si má drahá nejprve vyslouží nějaký blištivý nádobí na střeleckých závodech v Hostinném, odkud posléze pokračujeme do Hronova, kde pobudem tak týden, během něhož vyjíždíme do okolí na rozličné vlastivědné vycházky, za které nás naši kulíšci posléze svorně nenávidí.

Asi právě proto, že jsem to loni prohlásil za milou tradici, do toho hned letos padly vidle. Habra sice první prázdninovou sobotu na střelecké závody jela, leč ne do Hostinného, nýbrž kamsi ke Znojmu. Já se tedy dětem přes víkend o zábavu staral doma a do Hronova jsme odjeli až v pondělí dopoledne. Cestou jsme udělali dvě krátká mezipřistání. První v Poděbradech, protože proč ne. Na nádraží tam maj tuze dobrou pekárnu s tuze dobrýma zákuskama a kafem, kterýma je radost se upatlat na lavičce lázeňského parku. Druhé přišlo kousek za Hradcem Králové, kde v jedné malé obci přebývá Habřina kamarádka z dob mládí nejútlejšího... Do Hronova samotného jsme tedy dojeli až pozdě odpoledne a jediná složitější akce, do které jsme se toho dne ještě pustili, bylo povlečení postelí.

Úterkem mohl začít kolotoč oněch zmíněných vlastivědných výletů, letos notně vylepšený tím, že se na první červencový víkend příhodně ochladilo, aby nás letní žár nemohl odlákat k povalování na koupališti (V Meziměstí sice mají hezký, ale předloni jsem si tam pořídil úpal. A navíc tam maj zombie včely.)
Jako obvykle jsme se dopoledne lenošivě vyprdelkovali z domu tak zhruba hodinku před polednem, prošli se parkem, zrevidovali obsah knihobudky tamtéž (letos úlovek nadmíru kvalitní - Habra si vzala Malevil, já Kmen Andromeda a Komteska Němčinu pro samouky) a zakončili obědem někde blízko náměstí. Tentokrát padla volba na nenápadnou vietnamskou restauraci hnedle na malebném břehu Metuje.

Větší výlet byl na pořadu dne odpoledne. Do něj trochu hodil vidle tatínek, který se u oběda nějak nečekaně zastřelil sklenicí Krakonoše a dvacet, co si chtěl dát po obědě, se protáhlo odhadem tak na třicet šest osmdesát. Na výlet na nejvyšší kopec Jestřebích hor - vrch Žaltman jsme proto odjeli až po čtvrté hodině odpoledne a z Malých Svatoňovic, které dobře posloužily jako základní tábor, jsme se museli vydat tou nejkratší cestou. Jistě není třeba dodávat, že právě proto už do prudšího svahu stoupat jednoduše nešlo. Odměnou nám však byl pěkný výhled z rozhledny na vrcholu, několik kusů důmyslného předválečného betonu, který teď jen tiše obrůstá mechem a náletovými dřevinami, a v neposlední řadě houpačka, kterou Komteska objevila na plácku u cesty kousek pod vrcholem. Každý člen výpravy si tedy mohl do ubrousku zabalit svůj pěknej zážitek a ten si odnést zpátky do těch Svatoňovic k Dášeňce. Restaurace U Dášeňky je milý malý podnik, kde si dáte pekelně dobrou pizzu, nebo zatraceně dobrej burger a spláchnete je Krakonošem za 29,-... Cílová prémie jak ze žurnálu, přátelé.

Na otázku "Co chcete dělat dneska?" děti ve středu ráno odmítaly vymýšlet cokoliv složitějšího, než bazén v Kudowě Zdroji. No dobře, ale tam si dáme dvě hodinky, co dál? Nic prej, takže to zůstalo na nás s Habrou. Kdykoliv se něco takového přihodí, jdeme někam na kopec. Tentokrát má drahá našla sympatickou trasu okolo skal kousek od Karlówa, kterou jsme si dali před návštěvou bazénu, abychom si tu koupačku jakože zasloužili. Po modrý od Naroźnika přes Kopu Śmierci k rozcestníku, tam uhnout na zelenou, po ní si zkrátit cestu ke žlutý, která by nás okolo Bílých Skal dovedla zpátky k parkovišti. Je to jen kousek, milé děti, slabá hodinka klidné chůze, navíc v podstatě rovinka... Řikaly mapy.cz, když se vlivem nějakých obtížně vysvětlitelných komediálně-fyzikálních poruch při oddálení neaktualizovalo měřítko a vrstevnice tam taky asi mají ve významu nějakej fázovej posun. Vybavit se řádnou sváčou jsme proto považovali více-méně za zbytečný, nesli jsme jen balíček Věnečků a pro každýho jeden banán. "Prej na hodinku..." ucedila Komteska s těžko skrývanou ironií v hlase, když jsme po čtyřiceti minutách měli za sebou zhruba čtvrtinu trasy... Ovšem přátelé, ta cesta je tam tuze hezká. Výhledy na Bor nebo Hejšovinu jsou sami o sobě krásný, ale přiznám se bez mučení, že ta úzká křivolaká pěšinka skotačivě se kroutící mezi mechem obrostlými skalami, stromy a kapradím, mokřady a vzrostlým borůvčím, byla epesní i bez rozhlížení do dalekého okolí. Hororovou vsuvku do výletu vnesl jednak roj nasraných vos, co se vyrojily odkudsi z borůvčí a pobodaly Habru na kotníku a Komtesku na stehně, ale zejména tedy pomníček dvou studentů vroclavské zemědělky, kteří byli v srpnu 97 v těch místech zastřeleni ranami do týla a jejich vrahy se nepodařilo najít. Aby to mrazení v zádech bylo ještě mrazivější, oběti se jmenovaly stejně, jako my s Habrou...

 

A přichází čtvrtek a s ním další kopec! Na něj jsme tentokrát sice vyjeli autem, ale vynahradili jsme si to několika mnoha desítkami schodů dolů do podzemí pod objektem Můstek a posléze několika mnoha desítkami schodů nahoru na povrch do objektu Zelený. Konečně... Ne takhle ne, to zdaleka nevystihuje mé bažení po zážitku... KONEČNĚ!!! se nám do itineráře výletů vešla po rekonstrukci relativně čerstvě otevřená pevnost Dobrošov na kopci nad Náchodem. Dělostřelecká tvrz Dobrošov byla navržena jako sestava celkem sedmi objektů; dvou pěchotních srubů (N-S 72 Můstek a N-S 73 Jeřáb), jednoho objektu s výsuvnou otočnou dělostřeleckou věží (N-S 74 Maliňák), dvou kasematních dělostřeleckých srubů (N-S 75 Zelený a N-S 76 Amerika), jednoho objektu s minometnou výzbrojí (N-S 77 Kaplička) a vstupního objektu (N-S 77a Portál). Hlavním úkolem takto poskládané pevnosti mělo být dělostřelecké krytí prostoru mezi Pavlišovem a Jírovou Horou, o něž se starala baterie v objektu Zelený, a přístupů z Orlických hor zhruba mezi Borovou a Skutinou, jejichž směrem měla vést palbu děla z Ameriky. Vějíře palebných polí se měly překrývat se sousedními tvrzemi. Jedna taková měla být vybudována třeba právě na Jírové Hoře, přičemž sestava měla být ještě o něco silnější, než ta Dobrošovská. Minomentý objekt měl být kvůli pokrytí hluchých míst v členitěším terénu vybaven hned dvěma zvony s minometným dvojčetem ráže 120 milimetrů v každém z nich... Na Jírové Hoře se do země nekoplo vůbec, ze sedmi objektů tvrze Dobrošov byla dokončena betonáž tří, konkrétně Můstku, Jeřábu a Zeleného... Prohlídku tvrze zahájíte  zhruba půlhodinovým filmem, v němž se návštěvník dozví kdy a proč ty betonový houby v pohraničí vyrostly. Byť se jedná o v podstatě amatérský snímek, kde si vojáky hraničářského pluku zahráli kluci z některého klubu vojenské historie, výsledný dojem rozhodně není špatný. Po filmu následuje prohlídka s průvodcem, která začíná u objektu Můstek, v němž návštěvníka čeká ta porce schodů do rozsáhlých podzemních prostor tvrze. O průběhu stavby a vnitřní struktuře pevnosti se tu od průvodce dozvíte i věci, který byste snad ani nepotřebovali... Prohlídka končí po vystoupání z podzemí do prostor kasemat objektu Zelený, kde průvodce zakončí výklad poutavým pojednáním o hlavní výzbroji tvrze - škodováckých houfnicích vz.38 ráže 10cm. 
A celý je to prostě pecka. Jednomu je skoro líto, že je po prohlídce a měl by sto chutí po vzoru jednoho z těch filmových hraničářů začít řvát "Já vocaď nikam nejdu!"

 

Co říci závěrem... Vedle samozřejmostí, jakože oběd v hospodě U Vlčků v Pavlišově i letos byl, stejně jako pivo s Macanem, snad jen dvě věci.
První z nich je, že přesvědčovat pubertální děvčátko, aby někde hejbalo nožičkama, je čim dál únavnější. Ovšem pravda taky je, že jakkoliv je Komteska zkraje prudná, vždycky se jí ta nálada vybere a nakonec je ráda, že na tom výletě je a vidí co je k vidění.
Druhá z nich je, že pigára od nasranejch polskejch vos měly nakonec ještě dohru, když Habře začala zhruba den po incidentu noha otékat do rozměrů zvících jemné sloní nožky. Páteční odjezd domů jsme si tedy vyzdobili návštěvou náchodské nemocnice a dávkou antihistaminik o něco pádnějších, než je řekněme třeba takový fenistil...