Odolský Albatros

 

 ...v podstatě úplně snadný rozhodování...

"To se nám to v tom červnu ale pěkně sešlo." říkal jsem si už někdy v únoru, když jsem zjistil, jak se na sobotu 15.6. nahromadily akce, kterých bych se při podstatně rovnoměrnějším rozvržení mezi červnové víkendy vcelku rád účastnil všech. K Litoměřickému Kalichu a Hořovické padesátce, o nichž jsem se pochvalně zmínil již loni zhruba touhle dobou, přibyl ještě Odolský Albatros a jako třešnička na dortu ještě letecký den v Mladé Boleslavi, kde podle všeho taky rozhodně bylo na co koukat.

Ono se to občas přihodí, že se sejde víc soutěží v jednom termínu. Většinou to ale bývají jen dvě. A většina z té většiny jsou pak akce, které se spíš doplňují, než že by si konkurovaly. Zejména tedy z hlediska místa konání, kdy se jedna pořádá třeba v Plzni a druhá, co já vim, třeba v Uherskym Brodě a modeláři si zkrátka zajedou tam, kam to mají blíž. Ovšem tentokrát se sešly hned tři a v zásadě celkem nedaleko od sebe. Bohužel se takovým kolizím dá obtížně zabránit. Zámek v Ploskovicích u Litoměřic i hořovický kulturák nejspíš pořadatelům úplně na ruku nejdou a volba termínů tak probíhá v režimu "x.6., nebo vůbec". Odolský Albatros se pořádá v areálu strojní průmyslovky v sousedství Aera Vodochody, což nabízí zdánlivě větší volnost, ovšem chce-li pořadatelský klub termín na přelomu jara a léta, vedení školy možná bude tlačit na to, aby se akce konala až po maturitách. Tím se to okno pro uspořádání docela zúží...

Běžný pražský modelář tak byl postaven před obří dilema, kam se vydat, aby potěšil oko dostatkem pěkných modelů, užil si příjemného prostředí a potkal ty správný lidi. Řeknu vám - vůbec tomu běžnému pražskému modeláři jeho pozici nezávidím a velmi se mi ulevilo, že mě se tahle těžká volba netýkala. Kam pojedu já totiž bylo nad slunce jasnější úplně bez ohledu na to, co se kde děje jinýho. Já si totiž shodou okolností právě na tý průmyslovce, kde se pořádá Odolský Albatros, před 21 lety uhnal docela vzhledný maturitní vysvědčení, takže jsem právě tam zkrátka musel, i kdybych tam měl jít pěšky. A bylo mi nakonec i docela fuk, co tam potkám za lidi mezi vystavujícími modeláři, protože jsem tam v první řadě potřeboval vzít Inženýra.

Z pátka na sobotu jsem asi spal rychle, jelikož jsem se vzbudil v 5:20 úplně bez budíku. Otočil jsem se na druhý bok a zkusil to ještě trochu dopéct, což se nepovedlo ani v již zmíněný čas, ani v žádném z dalších pokusů, zaznamenaných v 5:48, 6:18, 6:35, 6:56, ani 7:02, kdy jsem se rozhodl marné pokusy ukončit, vstal a šel se převléct za člověka, abychom přesně v 8:00 seděli v autě a vyrazili k Odolce. Pořadatelé se rozhodně neflákali a návštěvníky naváděli na parkplac už od křižovatky u Aera a odtud pak dál ke vstupu do areálu školy. Tam si nevzali vůbec žádný startovný ani vstupný, nýbrž mi vrazili do ruky plánek areálu, dotazníček a stokorunovou poukázku na občerstvení. Odnesl jsem si modely do tělocvičny na výstavní stůl a už při tom začal Inženýra oblažovat vykládáním o tom, co tu kde je, nebo jak to tu vypadalo před pětadvaceti lety. Po umístění modelů jsme si v klidu sedli na židličku, abychom prostudovali plánek a zejména tedy program. 

 

Protože modeláři z klubu Memphis Belle to s tou soutěží zřejmě myslí fakt vážně a celý to vzali dost od podlahy. A tak se na fotbalovym hřišti vedle tělocvičny předváděli kluci s RC modelama, na nohejbalovym hřišti na druhé straně areálu parkovalo několik historických aut a motorek, vedle dílen měli své stánky hasiči, PČR, záchranná služba a armáda a cestou z jednoho konce na druhý jste si mohli v menším hangáru prohlédnout odstavený letoun Ae270 Ibis. A protože je to z jednoho konce areálu na druhý velmi náročných asi 200 metrů, neváhali vám pořadatelé hodit pod nohy nějaký ty stánky s občerstvením, kuřárnu a zhruba pod každou druhou břízu lavičku. Přístupné byly i vnitřní prostory školy, kde si návštěvník mohl poslechnout nějakou tu přednášku, třebas o životě našich letců u RAF, zalétat si na některém z nevím kolika simulátorů, nebo se nechat provést po dílně, kde pár studentů pod dohledem mistra odborného výcviku předvedlo testování hydrauliky na letounu L-39MS...
Zkrátka kdybych to měl popsat jedním slovem, tak bych se nevešel a použil dvě - konkrétně Naprostá PECKA!

Když sebou máte takovou neposednou žoužel, jako je desetiletý zvědavý mládeneček, rozhodně vám z toho všeho ujde jen velmi málo. Ještě nebylo ani deset, když jsme za sebou měli seznámení s Ibisem, krátké hloubání nad RC modely, křížovku u stánku PČR a let na simulátoru L-39NG. Ten jsem si vyzkoušel taky a odcházel jsem uchvácen. Mapa "okolí Prahy" měla dle slov dozorujícího mladého muže rozlohu cca 25000 kilometrů čtverečních (takže jistě chápete, proč jsem to okolí Prahy dal do uvozovek) a Inženýr samozřejmě neodolal a z pozice ŘLP mne coby pilota stroje instruoval, abych létal nad Kralupama a našel tam to rugbyový hřiště, na kterym si minulou sobotu hrál na Ebena Etzebeha. A tak když jsem někde nad kralupským nádražím v rychlosti zhruba 800 km/h ve výšce 200 metrů nad terénem vybíral jedno strmější klesání, virtuální Kralupáci nejspíš nadávali, až tetelil se vzduch... A ještě navíc jsme to hřiště našli blbě.

Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít dílny. Chvíli před jedenáctou dopoledne jsme se tedy spolu s několika dalšími návštěvníky srotili před vchodem, kde nás pan mistr sebral a odvedl dovnitř k tomu Albatrosu. Sotva jsem prošel dveřmi a ucítil tu divnou vlezlou vůni maziv a chladicích emulzí, protivnou a příjemnou zároveň, dala se do mě nostalgie plnou silou. Ono aby taky ne, když ta dílna s dovopravdickym Albatrosem uprostřed, je důvod, proč jsem studoval na Odolce a ne třeba na Třebešíně. A tak jsem byl dost zvědavej, co tam tomu řekne Inženýr. Třešničkou na dortu bylo, když jsem tam mezi lidmi popatřil na povědomou figuru, byť pochopitelně zřetelně starší, a z ní se vyklubal pan mistr Karel Vyhnal. Ten sice zrovna mě nic neučil, ale mimo výuku vedl partu rambů, co ve volnym čase chodili zvedat těžký železo do malý posilovny umístěný v budově tělocvičny nad schodištěm. A tam to byl moc dobrej parťák, kterej určitě nejen mně pomohl za prvé teda se nezmrzačit těma činkama, ale pak taky nějak si porovnat věci v hlavě po kolizi s některýma jeho méně chápavýma kolegama...

 

Pak našla uplatnění ta poukázka na občerstvení, za níž jsme pořídili smažák s hranolkama pro Inženýra. Já se zaplácnul sekanou v housce a sotva jsem si utřel kušnu, spěchali jsme do učebny na přednášku o studentském projektu ALTRAX, jehož náplní je návrh, stavba a ideálně pak i vypuštění stratosferického balonu s kamerou na palubě. Když pak člověk koukal na pětici studentů prvního ročníku, kteří vcelku zapáleně a cílevědomě na projektu pracují, v podstatě nešlo tomu nadšení nepřát úspěch...

A kdyby těch vjemů náhodou bylo málo, těsně před vyhlášením výsledků modelářské soutěže (nezapomněli jste, doufám, že jsme tu na soutěži) zaznělo něco živé hudby v podání místní punk-rockový skupiny Liquidation Breakthrough...
Vyhlášení samotný bylo příjemně stručný, během půl hodinky bylo vyřízeno. Já si tam díky tomuhle kousku také odžil pár vteřin slávy. Nemluvím o tom ani tak proto, že bych se chtěl pochlubit bronzovýma ručičkama, jako spíš kvůli tomu, že vedle potřesení pravicí jsem si odnesl model a dárkovou taštičku s upomínkovými předměty Aera Vodochody... Kšiltovka, odznak L-39NG, RBF visačka... Pořád se nechlubim, že "tohle všechno je moje". Mluvíme tu o druhém ročníku akce, kterou pořádá parta středoškoláků a dokázali ji zajistit minimálně stejně dobře, jako zavedený rutinéři. Tu předchozí zmínku o tom, co všechno mi dali, tedy chápejte zhruba tak, že si beru na hlavu klobouk, jen abych ho před nima zase mohl smeknout.

A na úplný závěr dejme slovo našim mladým:
"Tak co, Inženýre, líbilo se ti tu?"
"Líbilo, tati."
"A co se ti líbilo?"
"Všechno!"