Zahřívací kolo

 ...co nehřeje a na nic kulatýho si taky nehraje.

Modelářskou výstavní sezonu jsem zahajoval minulý týden, tenhle nutně musela přijít na řadu ta turistická. Po loňském neúspěchu na Memoriálu jsme se s kolegou Jezevcem rozhodli, že letos se do toho zakousnem. Ale zas ne úplně bezhlavě, pročež jsme na začátek roku zvolili trasu známou a hlavně tedy vcelku krátkou.

Tentokrát zcela bez předvýletní kocoviny jsem v neděli ráno vstal, umíchal si vajíčka s cibulkou a se slaninou (a dostal od Habry vynadáno za to, že si takhle soukromničim), naplnil čutory vodou, zabalil sváču do brašničky a s dobrou časovou rezervou vyrazil na Smíchovské nádraží, kde jsme s parťákem před odjezdem v 9:05 ještě úplně v pohodě stihli u kafe probrat sobotní přípravný zápas mezi Spartou a Kodaní.

Možná se ptáte, proč že jsme si tu kávičku neudělali doma místo rozmařilého utrácení u stánku před nádražím. Na to je odpověď velmi jednoduchá - byla zima jako kráva a ten ohřejváček do ruky přišel při tom čekání na autobus zatraceně vhod. My rutinéři už zkrátka víme. A než jsme dojeli do Dobříše, teplota mírně stoupla a vůbec bych se to počasí nestyděl prohlásit vyloženě za krásný. Z Dobříše směrem ke Kytínu jsme nešli poprvé. My totiž z Dobříše chodíme téměř výhradně ke Kytínu. Pouze jednou jsme šli do Hostomic, odkud jsme ale do toho Kytína nakonec taky došli. Ovšem tentokrát poprvé nám pod nohama křupal sníh. Ne, že bych byl takový romantik, ale byl jsem tak nějak spokojenější, když jsem viděl, že na cestě leží sníh, ne náledí (které jsme sice také potkali, ale jen tak trochu, aby se neřeklo).

V altánu u Voznice jsme udělali první zastávku a uvařili čaj. Voda se v tý zimě vařila vcelku dlouho, úplně do varu se nakonec ani nedostala. Což ve finále nijak nevadilo, jelikož nápoj byl po vyluhování ihned tak akorát k pití. Zahřál, již tak dobrou náladu ještě vylepšil a my směle vyrazili dál k tomu Kytínu. Tam nás nohy donesly poklidným, snad až líným, tempem za slabou hodinku a my se lehce před polednem posadili ke stolu v místní pivovarské hospodě a snědli jim tam každý jednu misku výborný gulášovky. Nedalo moc práce se dohodnout, že některý příští výlet musí v Kytíně končit, abychom si místní pohostinství mohli vychutnat o něco důkladněji. Na lístku skví se jedna dobrota vedle druhý a podle toho, co jsme letmo zahlédli u vedlejšího stolu, um místního kuchaře za naší představivostí nijak zásadně nezaostává.

Pročež jsme museli urychleně prchnout, abychom vejlet z důvodu přecpanýho břicha nemuseli odpískat po cca 9 kilometrech (Ulomená noha po dvaceti je přijatelný důvod, přežrání ani ne po deseti rozhodně nikoliv). Erudovaná debata o béčkových akčňácích s letadlama nás doprovodila až na vrchol zalesněného kopce mezi Kytínem a Halouny. V Halounech jsme se povinně zasavili znovu, v restauraci U Zrzavého paviána. Pozornému čtenáři bude název hostince, ba možná i celá trasa, povědomý. A nebude se mýlit. Skutečně jsme si tentokrát nenechali do plánů kecat od nějaký invence a pro začátek jen vzali kus něčeho, co už jsme šli. A v těch Halounech jsme si vyzkoušeli, jestli je Zrzavej pavián v zimě tak útulnej, jak vypadal. A je! Kamna v prostorném sálu topily jak vzteklý, než jsme zbaštili sekanou s hořčicí a křenem, krásně mi prohřály bundu, jejíž rubovou stranu jsem sálavému teplu nastavil.

Spokojeně jsme pak vyrazili na poslední, vyloženě odpočinkový úsek do Zadní Třebáně. Třebáň máme rádi kvůli Mašince. Mašinka je hezká nádražka, kde se dobře čeká na vlak, mají tam dobrý pivo, utopence a nakládanej hermelín. Ovšem kdybychom v Třebáni byli tentokrát poprvé, patrně by nás příliš neuchvátila. Postarší princezna, která v neděli roznášela, si nás vcelku dlouho nevšímala. Pak sice přišla, omluvně sdělila, že "...tady na vás vůbec neni vidět..." a rozsvítila si, ale potom na nás asi nebylo vidět dál. Pivo asi taky stálo v trubkách zbytečně dlouho (čemuž se zdráhám věřit, ale nevim, čemu jinýmu bych přičetl na vrub tu...osobitou vůni a chuť)... Zrovna sladkou tečku ten výlet tedy nedostal.
Ale stejně dobrý!