Otvírák

 Hradecký Lev

Modelářům soutěžní sezona začíná hned druhou lednovou sobotu. O provětrání toho nejčerstvějšího, nejhezčího a nejvoňavějšího, co se modelářům urodilo ve vitrínách, se toho dne stará klub plastikových modelářů z Hradce Králové. 

Abyste si náhodou nemysleli, že kocovinu si pořizuju jen před jezevčíma výletama, vězte, že ani teď před Lvem mě střízlivýho nedostali! Opila mě žena kamaráda Kavárníka u příležitosti jeho čtyřicátých narozenin, což je ale, jak jistě uznáte, vcelku salonfähig příležitost. K oslavě mě sice přizvala až na poslední chvíli, ale mojí účasti nic nebránilo, tedy jsem se ve smluvený čas dostavil ke Karlovi do Uhříněvse k dlouhé zábavné a v neposlední řadě též poučné besedě, jejíž průběh si z pochopitelných důvodů už tak zcela nevybavuju, ale měla vcelku hmatatelný výsledek v tom, že dveře od záchoda jsem si ten večer už otevíral jedině botou. To ne, že by v tý knajpě bylo něco špatně. Jen ten hovor byl docela sugestivní. Schválně - myjete si ruce před, nebo po použití toalety? Dámy to budou mít nepochybně hozený trochu jinak (přítomné nám asi i řikaly jak, jen já si to nějak...asi neslyšel, byl tam hluk).

Ale to neni důležitý. Důležitý je, že pln dojmů jsem dorazil domů, odkud jsem něco po osmé ráno zase vysmahnul. A to tak střelhbitě, že jsem si až někde dvě stanice před Černým Mostem vzpomněl na snídani. V souvislosti s ní teda hlavně na to, že jsem žádnou neměl. Což jsem na tom čerňáku u Ječmínka, či co to tam je nahoře v té pasáži, napravil a šel na K+R vyhlížet klubového kolegu Zachariáše, s nímž jsem byl domluven na společné cestě do Hradce.

Natěšeni jsme vpadli do vstupní haly kongresového centra, abychom hned za dveřmi dostali studenou sprchu v podobě nepříliš živě vypadající fronty do prostoru výstavy samotné.
"Stejně nejdřív potřebuju kafe!" řekl jsem si a frontu obešel směrem k místnímu byfé, kde jsem si frontu ale musel vystát taky, byť zdaleka ne tak dlouhou. Ovšem to nejpodstatnější, co nakonec značnou měrou udalo tón mému pojetí události, bylo zcela neplánované (i když rozhodně ne překvapivé) setkání s Bedýnkou. Bedýnka je dobrácký obřík figurou připomínající Buda Spencera a jeden z hronovského spolku Tvrdé Játro, o jehož dalších členech jsem se tu již nejednou zmiňoval. S ním jsem si tedy vystál tu krátkou frontu na kávu a společně jsme si ji šli také vypít ke vcelku dlouhému stolu, kde nedlouho poté ukázali své krásné tváře pánové Macan a Joska. 

A nejen oni! Řekněme třeba takový kolega Křepelka, na jehož pleš jsem v sobotu v Hradci popatřil po několika letech, přestože druhdy jsem s ním takřka denně jezdíval autobusem číslo 135 na Florenc. No to nevadí. Chci říci toliko, že onen dlouhý stůl, u něhož jsme se s Bedýnkou usadili s tou první kávou, stal se bezděky takovou přepřahací stanicí, kde se nakonec na kus řeči zastavila spousta známých starých i nových. A tak slovo dalo slovo, kafe se změnilo v pivo a bylo na tom světě krásně.

Pozorný čtenář si pravděpodobně všiml, že jsem od příchodu ještě nebyl v prostoru výstavy. A všiml si správně. I já si toho v sobotu někdy před polednem všiml a vyslovil odvážnou myšlenku, že "...se tu s váma sice kafrá pěkně, ale když už sem se tomu Zachariášovi přisral do auta, měl bych se na ty modely jít aspoň podívat..."
"Na to ser, po neděli budou všechny na netu." pravil Macan s uklidňujícím úsměvem. Ne, že by neměl pravdu, ale po obědě jsem se pln sil přeci jen utrhl ze řetězu a šel se teda na tu krásu podívat. A vlastně jsem s tím báječně vyjebal, jelikož kluci u kasy už měli vyprodaný lístky, takže když jsem se jim přihlásil, že jsem vevnitř ještě nebyl a chtěl bych jim dát nějaký vstupný, mávli rukou směrem k úplně vybranýmu bločku od lístků a řekli mi ať jdu. 

Co jsem viděl uvnitř, to nemá cenu popisovat, to se musí vidět. Obešel jsem výstavní stoly, poslintal je jen trochu a proběhl vedle do místnosti k prodejcům. Tam to nebylo našlapaný o nic míň, ale utratil jsem málo a až po neúprosném nátlaku. Ne, že by nebylo za co, ale byl jsem na sebe přísnej! 

Před druhou hodinou odpolední jsme zase seděli v autě a frčeli na Prahu. Dát si soutěž jen takhle na čumendu, jako my tentokrát Lva, má svoje výhody. Tohle LIFO je z nich asi nejzásadnější...

No a když jsme teď jeli za Mechovákama, Koněpůlky příští měsíc taky nezanedbáme...