Z bodu A do bodu A

  za devět hodin

To je tak, když najednou moc nevíte, co do tý mapy kreslit. Já do ní v takovou chvíli nakreslil kolečko se počátkem i koncem v Senohrabech. Průchozími body pečlivě umístěnými do blízkosti vidliček a nožů jsem to kolečko zase trochu zlámal a jeho délku ustavil někde okolo pětadvaceti kilometrů.

Sešli jsme se po osmé ráno na Wilsonově nádraží v pohodě veliké, já si dokonce i kafe stihnul koupit. Vlak už byl přistaven, pohodlně jsme se usadili a jali se konverzovat, ponejvíce o zápase o 3. místo letošního mistrovství světa ve fotbale, v němž Angličané porazili Francouze 6:4. Zejména jsme hovořili o tom, že do psích pochev urousanejch - vědět, že to bude taková přestřelka tak ten spánek ještě na chvilku přeperem. 

Po 40 minutách jízdy jsme vystoupili v Senohrabech, minuli Franze a vydali se na cestu pěšinou v zalesněné stráni podél kolejí. Po asi půldruhém kilometru jsme se protáhli tunelem pod tratí, cestičkou malebnou vůkol roztomilých chatiček se vinoucí vyšli do kopečka k poli, u něhož jsme se na chvilku chytli asfaltu a po něm dokráčeli k Pětihostům. Maj tam hezkou kapličku a vedle ní památník obětem Velké Války. Avšak nezdržovali jsme se ani u jednoho a mazali přes Novou ves k Pyšelům. Dobře jsme udělali. Kdybychom v Pětihostech zazevlovali, ten déšť, co nás přepadl pár metrů před Novou Vsí, by nás chytil podstatně dál od tý zastřešený autobusový zastávky, než nás nakonec chytil. A to nebyl jen tak ledajakej deštíček. Přestože jsme s parťákem oba byli poctivě vybaveni nepromokavýma bundama, než jsme je vytasili, za krk nám nakapalo dosti a než jsme pak dokvačili na tu zastávku, přední díly kraťasů vypadaly, jako by je zrovna vytáhli z potoka. Byl to déšť prudký, avšak rychlý. Než jsme zbaštili sváču, zase odezněl.

V Pyšelích jsme začali rozjímat o nějaký občerstvovně. Minuli jsme místní sokolovnu, na jejiž otvíračku bychom museli ještě čtvrthodinku čekat, a mazali ku trati, v jejíž blízkosti otevírá svou vlídnou náruč restaurace Pyšelka, kterou jsem parťákovi nutně potřeboval ukázat. Ona průtrž, kterou jsme zakusili v Nové Vsi, byla patrně velmi přesně zaměřena na doplnění hladiny místního rybníka, protože u Pyšelky bylo sucho a mé strachování, že budou lavice na zahrádce mokrý, se ukázalo zcela liché. Čepovaný Pomelo-grep na osvěžení, řezaný Kozlik na chuť...
Od Pyšelky jsme došli k mostu přes Sázavu a tím k bodu, který nám trochu prověřil morálku. Mohli jsme ten most přejít a tím si ušetřit zhruba deset kilometrů. Ale my byli disciplinovaný, dali se doprava po proudu řeky a poctivě ťapali k Poříčí. Obcí jsme prošli bez zastávky a za Konopištským potokem se pustili do kopečka k Mrači. Tam jsme se těšili velice, jelikož jsme se už v tom Poříčí usnesli, že si v Mrači v hospodě dáme oběd. A věru neošidili jsme se. Na zastřešené terase jsme museli přečkat další přeháňku, dlouhou chvíli nám tu ukrátil dvanáctistupňový Radek a masová směs v bramboráku velikosti sloního ucha. Za 155,-, přátelé... Oba Jezevci pak byli dost rádi, že nacpaný břicha pak nemusí táhnout někam do kopce. 

Když nám počasí milostivě dovolilo, seběhli jsme do Podmračí a odtud šli v podstatě podél benešovský železnice do Čerčan. Na nádraží na lavičce jsme chvilku poseděli, vysypali bordel z bot a směle odtud vyrazili do Lštění, kde jsme udělali stručnou pivní přestávku v hospodě Pod Hradištěm. Šli jsme okolo ní už víckrát, ale až dosud jsme ji vynechávali, tedy jsme si řekli, že teď už bychom ji návštěvou poctít měli. Navíc nás čekal kopec, na který jsme potřebovali posbírat trochu odvahy. Ze Lštění jsme se šli podívat na kopec na kostel sv. Klimenta a někdejší přemyslovské hradiště. Kliment je roztomilej, je u něj útulně vypadající rozptylová loučka s hezkym výhledem do kraje směrem na Čtyřkoly. Z hradiště je ovšem jen zmínka na tabuli u kostela.

Od Klimenta jsme v pohodě veliké, kterou narušily až nějaký protivný vlezlý mušky ke konci, sestoupili do Zlenic. U Kormorána na břehu Sázavy jsme se zase osvěžili nealkem a pak si šli mávnout na přívoz, který nás cuknul naproti k Baštírně. I tam jsme okusili něco z místních dobrot - rádler z Kozla a malinovky, k tomu napůl langoš. Ne, že by nám po Mrači už vytrávilo, ale prostě langoš, néasi!

Poslední etapa by se nesla ve vyloženě odpočinkovém duchu, kdyby...
Kdyby nám navigace, naladěná na turistické trasy, ze tří možných cest na kopeček k Senohrabům nevybrala tu nejzarostlejší, kde Posázaví připomínalo spíš Ho-Či-Minovu stezku. 
Vzali jsme to tak, že cílovou prémii v podobě dršťkový u Franze, jsme si timhle výstupem vysloužili.