aneb Kulturní obohacení, který chcete!
...i když trochu bolí...
Loni jsem nerad vynechal, letos jsem však nezaváhal! Na výlet do Chelmže jsem se těšil jak malej jarda už od března.
Tříčlenná výprava se vešla do jednoho auta, konkrétně do toho Medvědova, který vyzvedl v pátek před půl šestou ráno mě na Vinohradech a někdy mezi půl sedmou a sedmou Žabáka v Lovosicích, odkud jsme pak tak rychle, jak jen nám německé a polské dálnice dovolili, frčeli do Chelmže.
Cesta se neobešla bez drobných objížděk, protože jak známo - je lepší blbě jet, než dobře stát. A tak jsme se třeba hned zkraje podívali pod sukni Drážďanům, u nichž navigace hlásila na dálnici nějaký velký špatný. Odhlédnu-li od častých rychlostních omezení, další cesta proběhla v klidu, jen občas přerušena zastávkou na kafíčko. Poslední zastávka, nakonec vlastně asi zbytečná, proběhla na okraji Toruně, kde jsme si zakoupili lahev dobrého destilátu, v jehož společnosti jsme mínili po večerech moudře hovořit o tom, co pěkného nám den přinesl. V pátek večer, po návratu z grilovačky u Marka, jsme tu lahev skutečně otevřeli a trochu z ní upili. To však bylo naposled... Ale k tomu se dostanem, teď jsem se zase trochu předběhl.
Silnice mezi Toruní a Chelmží byla nečekaně ucpaná a my se chvíli báli, že nestihnem pořadatele v hale, protože nám se cesta zastávkama trochu protahla, byly zhruba čtyři odpoledne a odhadovali jsme, že Marek bude chtít tak v pět halu zamknout. Dobrá věc se nakonec podařila, mimo jiné i kvůli dalším opozdilcům, kteří chvilku před naším příjezdem Markovi volali, že jsou do daceti minut na místě, nebo tak něco.
Nicméně na sedmou na grilovačku to stihl on i my, takže vůbec nebyl problém se k prasknutí přecpat klobásama, zavařenym masem, pečenym masem, naloženou zeleninou, sýrama a v neposlední řadě tvarohovým koláčem od maminky paní domácí. A sledovat přitom naše nové litevské přátele, kterak si s očima navrch hlavy hrajou s čimkoliv, co Marek vytáhl z garáže, nebo ze sklepa. Tentokrát to byl Sten gun, PIAT a protitankový kanon Bofors. A u toho všeho likvidovat lahváčky skoro jako by nebylo žádný zejtra.
Nemusím asi nijak dlouze rozebírat, že na penzion jsme se potom posléze spíš kutáleli...
Sobotu jsme zahájili opatrně. Teda minimálně já určitě. Jestli hádáte, že kvůli kocovině, tak vás musim zklamat. Z domova jsem jen zvyklý na poněkud tvrdší postel, než byla v penzionu. Do matrace jsem zapadl jak do lavoru a ráno s nemalou dávkou rozladění zjistil, že ten sval mezi pravou lopatkou a páteří, co jsem celý předchozí týden opatrně protahoval a rozhýbával, protože byl před tim nějakej nasranej a způsoboval mi nepříliš intenzivní, zato však trvalou a otravnou bolest, asi jako by mě pod tu lopatku někdo dloubal palcem... že ten sval ztuhlej a nasranej zas a mě pod tu lopatkou dloube zas...
Náladu mi rychle opravily dámy v pekárně na rohu prostřednictvím koláčku s rebarborou a hrníčku dobrýho kafe... No a pak se šlo konečně korzovat po výstavní ploše, zkušeným okem hodnotit konkurenci mezi modely plastikovými, obdivovat se čarám a kouzlům, jimiž vládnou modeláři papíroví a samozřejmě též kouknout, zdali tu bude za co utratit peníze. Já se docela těšil na stánek emp3d, který letos bohužel nebyl. Jak jsem vyzvěděl u Žabáka, zmíněný tiskař měl za sebou toho času několik mnoho po sobě jdoucích víkendů prosezených v podobných halách, jako je ta chelmžská, a teď si prostě vzal dovolenou, protože proč sakra ne. To však neznamená, že by nám snad zloťáčky zůstaly v kapse. Stánek polského výrobce Answer například, obsluhovaný výřečným strejcem s mimořádným obchodním nadáním, nešel obejít jen tak bez povšimnutí. Pročež jsem u něj já nechal 120 a Medvěd 90 zlotých. Žabák pak o stánek vedle nechal... Moc!
Tady dovolte, abych vám představil Barteka. Bartek je veselý a družný modelář z Inowroclawi, kterého Medvěd se Žabákem již znají z dřívějších výjezdů na polské soutěže. Protože se Bartek zná s nimi, adoptoval i mě. Bartek měl minulý týden narozeniny, které byl odhodlán oslavit s přáteli v Chelmži. Vybavil se proto dvěma lahvemi Bushmillsky o celkovém objemu 3,5 litru.
...a přestože jsem pod to pití prozíravě dal solidní základ v podobě několika plátků naprosto vynikající krkovičky, o moc víc vám toho o sobotním večeru už neřeknu... Skončili jsme na jezeře na molu, kde jsme klábosili i s nějakýma místňákama.
Podle toho, jak mi bylo ráno, musel být ten večer mimořádně vydařený (Objektivně vzato asi fakt byl. Z toho zmíněnýho mola nikdo nespadnul, nic si nezlomil a vůbec se neutopil)
Tak trochu nám Poláci vrátili ten pivní nájezd z předloňska, řekl bych...
V neděli ráno se mi všichni smáli na mě všichni usmívali a dělali si srandu z mojí opice starostlivě se ptali, jestli se cítím dobře. Pochvalu před nastoupenym internetem získává kolega Žabák, který se jako první přestal pochechtávat mému zdravě zelenému odstínu pleti a odeslal mne do Źabky s poměrně přesným popisem plechovky, kterou si mam koupit a vylít do hlavy, aby se mi udělalo lépe. Jmenovalo se to KAC shot, vypil jsem si toho dvě plechovky a skutečně byl chvilku poté svět zase docela přijatelný místo k životu. Což vydrželo téměř do konce vyhlašování, kdy mi vydýchaný vzduch v hale úsměv zase pěkně vymazal, takže na fotce, kde jsem zvěčněn při přebírání diplomu, vypadán zase jak Kanyza tejden po smrti. Nevadí - za těma pytlema pod očima je totiž Příběh (kterej mi ale někdy někdo, až ho budu chtít slyšet, bude muset vyprávět).
Po vyhlášení to na polských soutěžích funguje v podstatě stejně, jako na těch našich. Pobalí se modely, spřátelený partičky si potřesou rukama a s nezbytným "...příště musíte zajet taky k nám..." se rozjedou k domovům. Nám se takhle dostalo pozvání do Klajpedy, ze kterýho jsme v rozpacích ještě teď.
Odjezd jsme měli naplánovaný až na pondělní ráno, pročež jsme nedělní odpoledne věnovali bezcílnému poflakování proloženému dvojitým pressem v kavárně na náměstí a asijskou kuchyní hned vedle. Všechno fajn, až na ten odpolední šlofíček, díky němuž jsem nemohl kloudně zabrat večer.
Dohnalo mne to k činům tak zoufalým, jako je příkladně listování polskými televizními programy...
Žádné komentáře:
Okomentovat