Kterak šli Jezevci za Mikešem

 

aneb Pohádková náhoda

Od konce května se v kalendáři sice uvolnily Habřiny střelecké přetlaky, ovšem nebojte se nic, že by místo nich nečekaly na svou příležitost další znamenité události. Příkladně termín dalšího jezevčího výšlapu bylo třeba o týden odsunout, jelikož v tom původně zvoleném, 1. června, byl náš klan přizván k účasti na přátelském fotbalovém utkání konaném u příležitosti narozeninových oslav syna Hostinského. 
Takové pozvání se neodmítá a obzvlášť ne, když už jste u něčeho takovýho jednou byli a dobře si pamatujete, kolik se u toho užilo srandy.

V plném počtu jsme se dostavili na venkovní sportoviště vinohradského Sokola, kde téměř přesně v 15:00 začal onen zmiňovaný zápas. Průběh byl... značně odlišný od předchozí dva roky  staré zkušenosti. Tehdy jsme tři fotříci hráli sami proti veškeré přítomné droboti, které jsme sice ani tehdy nemohli konkurovat rychlostí, ale zkušenosti jednoznačně pracovaly v náš prospěch, pročež jsme si kloučky namazali na chleba za cenu mírně opocených triček. 
Jenže Hostinského jinoch začal chodit hrát fotbal za Union Žižkov, ostatní přítomní chlapci (a děvčata) nějaké zkušenosti s čutánim meruny viditelně taky nabrali a na obrazu hry se to pochopitelně mocně projevilo. Tým s dospělci v sestavě první poločas prohrál asi 4:1, přičemž jsme s Hostinským naše pokusy o vstřelení branky odnesli on nataženým dvojhlavým svalem stehenním, já lehčí distorzí kotníku. Pročež on do druhé půle nenastoupil vůbec, já sice ano, ale raději jen do branky. Tam mi to sice nečekaně šlo celkem pěkně, ale na noze se mi mezitím udělala bambule, kvůli který pak doma zouvání málem vypadalo, jak ono známé pohádkové tahání řepy.
...ještě že ten fotbálek máme, že jo...
...člověk si u něj vždycky tak krásně odpočine, že jo... 

Vůbec vám nebudu povídat o tom, jak dobře se mi pak v úterý a ve středu pobíhalo po kuchyni. Nebudu vás zatěžovat ani tím, jak nesvůj jsem se v průběhu následujícího týdne cítil, protože jsem kvůli zrakvenému kotníku vynechal pravidelné návštěvy činkárny, kde jsem navíc, já jelito, při poslední návštěvě zapomněl čepici. Zdaleka nejvíce jsem byl nervózní z toho, zda se mi kotník dostatečně zhojí alespoň do následující soboty, tj. 7.6., abych mohl jít na plánovaný jezevčí výšlap. 

Inu - zhojil. Otok sice ještě tak úplně neustoupil, ale neobtěžuje a chůze je bezbolestná. Trasu jsme ale pro jistotku trochu zkrátili a krom toho stejně celá vedla podél železnice na Benešov, takže kdyby něco, k nejbližší zastávce to vždycky bylo tak půl hodinky cesty. A kudy jsme to tedy šli?

Sešli jsme se v osm ráno na Hlavním nádraží, odkud nás vlak linky S9 odvezl do zastávky Světice. Prošli jsme obcí na pěšinu mezi poli, chvilku se obdivovali pěkné překážkové dráze a cyklotrialovému okruhu na okraji obce Tehov a za ním pak lesem sestoupili k malebné chatové osadě Údolí raků. Tu jsme taky jen tak lízli po krajíčku a šlapali od ní směrem ke Klokočné. Malebná ves na kopečku nám nabídla hezkou lavičku pod kaštanem, kde jsme na chvíli spočinuli, abychom lehce posvačili. 

Od Klokočné jsme z celkem prudkého kopce sešli přes Koloděje do Mnichovic. Tam nás zastihl déšť, který zákeřně sílil velmi pozvolně, takže se člověk až o pěkných pár kilometrů dál celej vyjevil, že je mokrej od hlavy k patě a netušil, jak se mu to stalo. Z Mnichovic jsme pokračovali okolo osady Rudý les a Hubačovského rybníka k Hrusicím. Na okraji Hubačova jsme zaujali postaršího pána tím, že jsme si to šinuli úplně na druhou stranu, než toho dne viděl lidi chodit.
"To už jdete z pochodu, jo?" oslovil nás bodře.
"Z jakýho? Ono se tu koná něco organizovanýho?" děl kolega Jezevec.
"No jasně. Pochod kocoura Mikeše."
"Aha. No to my vůbec nevěděli. My jsme teda na pochodu taky, ale ne s Mikešem." uzavřel parťák dialog s domorodcem. Že nejdem s Mikešem, to sice nekecal. Ale když jsem se po příchodu domů podíval kudy a kam Svědkové Mikešovi teda vlastně šli, nešlo si nevšimnout, že se podstatná část jejich trasy kryla s tou naší, jen vedla opačným směrem. (Kam všichni ty lidi couraj? ...a proč jsou na cestě namalovaný ty kočočí hlavy?)

Právě při příchodu k Ladově rodné vsi jsme zmokli asi nejvíc. Když jsme v hospodě na návsi usedli ke stolu, zhodnotili jsme, že teď už tu nepromokavou bundu asi nemá cenu vybalovat.
Objednali jsme si pivo a hovězí vývar a těšili se na zahřátí.
No...já nevim. Třebas je to tim, že v tý kuchyni dělám taky, ale já tu polivku prostě nepochopil. Bylo jí málo, játrový knedlíčky divný, maso žádný, nudle slepený. To bych všechno snes, kdyby byla ta polívka teplá, což se ale bohužel taky nepodařilo... Pivo měli dobrý, obsluhu milou, povidlový buchty výborný. Tak snad ten vývar lze považovat za ojedinělý omyl... Z návsi jsme odešli okolo kostela sv. Václava ulicí Josefa Lady k památníku Josefa Lady. Tento má podobu prvorepublikové vily s velkou zahradou, na níž vás hned za brankou uvítá Mikeš s Pašíkem na motocyklu. 

 

Za mostem přes parkoviště D1 jsme se octli v Hrušově, takto okrajové části obce Senohraby. Hrušov se nachází ve svahu údolí na levém břehu říčky Mnichovky, zbytek Senohrab na tom pravém. Ulice Hrušovem vede trochu bokem k malým hloučkům chat na ostrohu pod železniční tratí. Do údolí to otevírá zajímavý výhled a člověk, který je zvyklý jej vídat spíše z druhé strany právě od kolejí, jej tu skoro nepozná. Sestoupili jsme dolů k Mnichovce, podél níž jsme šli dál až k jejímu soutoku se Sázavou. Cestička je to půvabná, ovšem takhle po dešti připraví pocestnému pár nepříjemných překvapení. Příkladně my vymetli překrásný rozmáčený kus bláta, do něhož jsme se bořili po kotníky a jít po okraji, kde by člověk očekával o něco pevnější povrch, protože drny, nepomáhalo. Ale tak snad jste si nemysleli, že v tomhle počasí dojdete domu v čistých botách?

Netrvalo dlouho a došli jsme k soutoku. Místo, kde Mnichovka ústí do Sázavy, působí velmi útulně. Najdete tu přívoz, hezkou říční plovárnu s kempem a ohništěm a grilem a několika stoly na ping pong a hned vedle Baštírnu. To je takový tuze pěkný turistický kiosek, kde si pocestný může chutnou krmí a lahodným nápojem zpříjemnit cestu ke zřícenině hradu Hláska v kopci jen pár metrů odsud. 
Vůbec celé to místo má silný genius loci, který rozhodně stojí za okusení a chcete-li se s ním alespoň pohledem seznámit, doporučuji knihu fotografií Letní lidé od Františka Dostála.
Vedle toho tady člověk tak trochu padá zpět do spárů restaurace U Vávrů. Pravidelně každý srpen se totiž na plovárně pořádává ping pongový turnaj, u něhož se od Vávrů sejdou v podstatě všichni.
Teď v sobotu si do Baštírny zašel na pivo a trochu denního tisku toliko Převozník, který jest U Vávrů štamgastem. Způsobil mi tím drobné zacyklení, neboť zatímco on seděl u Baštírny, pramice odpočívala na zlenickém břehu Sázavy. Mi ta matika nějak nematikovala, ale doptat jsem se nešel a tuhle starost brzy překryly jiné vjemy. Třeba Ford Cortina z roku 1966 o kus dál ve Čtyřkolech. Jeho majitel dolíval z kanystru do nádrže a kolemjdoucím se dušoval, že ta mastnota, co nedaleko teče do kanálu, není od něj. Vim, néasi. To vidim, že ten bordel teče odnaproti od hasičárny...

 

Přes značně unavený most jsme přešli do Lštění. Za mostem vhodným k rekonstrukci nás uvítal dům vhodný k rekonstrukci. Křovím bohatě obrostlá ruina hned u břehu řeky způsobila trochu toho temnějšího humoru, ale minuli jsme ji bez delšího rozjímání. Minuli jsme i velmi sympaticky vypadající hospodu Pod Hradištěm. Vůbec se ten Ladův kraj ukázal být ze zcela jiného těsta ve srovnání s východem Čech. Jistě si pamatujete na mé skuhrání, že ve východočeském kraji slušný pocestný jen obtížně hledá místo, kde by mu něco nalili, protože je všechno zavřený buď úplně, nebo to má tak dementní otvírací dobu, že by si jeden přemýšlením o příčinách vykloubil mozek. Tak tentokrát jsme řešili problém přesně opačný a mnoho kvalitně vypadajících občerstvoven jsme museli vynechat, abychom nebyli na cestě ještě teď. Minuli jsme hospodu Pod Hradištěm, stejně tak občerstvení Na Benďáku později v Čerčanech a nikterak palčivou žízeň donesli až do Čerčanské Besedy hned u nádraží. Dali jsme si Radegast, výlet zhodnotili ubrečenému počasí navzdory jako úspěšný (protože v červnu se prostě mokne s větší grácií než v listopadu) a ve 14:43 již seděli ve vlaku do Prahy.

A doma mě Habra přivítala domácím burgerem!
Takovýhle soboty bych si prosil častěji...