Eland-90

...aneb Francouz v Africe

Obrněná čtyřkolka Eland-90 vznikla na počátku 60. let 20. století v jihoafrické zbrojovce Sandock-Austral jako odpověď na potřebu doplnit, nebo lépe nahradit u průzkumných jednotek jihoafrické armády (dále jen SADF) trochu dědkovatící, ale hlavně velmi nedostatečně vyzbrojená britská obrněná vozidla Ferret. V souladu s tehdejší organizací SADF, vycházející právě z britského vzoru, byl tenhle požadavek ponejprv v zásadě ušit na míru vozidlům Alvis Saladin. Z mnoha výsostně politických důvodů Saladiny do Afriky prodány nebyly. Jihoafričané se proto obrátili na Francouze a projevili zájem o pořízení vozidel Panhard AML. Ti dodali 100 kusů vozidel přímo, díly na sestavení asi 800 vozidel a dále Jihoafričanům podepsali licenci na výrobu až 1000 dalších. 

V průběhu vojskových zkoušek se provoz Panhardů ukázal poněkud problematický. Nějakou poruchu utrpěla v krátké době více, než polovina testovaných vozidel.
Navzdory počátečním problémům, které se v průběhu výroby ne vždy podařilo odstraňovat, však nakonec služba malého francouzského obrněnce u SADF byla vcelku úspěšná. Chceme-li si však něco povědět o bojovém nasazení jihoafrických Elandů, musíme si, přátelé, kolegové, bratři, sousedé, něco málo říci o válce, na kterou našinec asi narazil jen ve filmu Bohové musejí být šílení, kde Xixao přihlížel tomu, jak se dva vojáci perou o hůl. 

Konflikt, známý jako Jihoafrická pohraniční válka, nebo též poněkud nepřesně Namibijská válka za nezávislost, probíhal mezi srpnem 1966 a březnem 1990. a přeléval se při tom přes území několika států, pročež je příkladně docela těžké ho oddělit od občanské války v Angole.
Kořeny lze vcelku snadno vysledovat až k závěru 1. světové války. Jihoafrická unie tehdy převzala do správy území původně německé Jihozápadní Afriky. Jedna věc je, že tehdejší jihoafrická vláda si zjevně ne zcela správně přebrala mandát, který od Ligy národů dostala. Druhá věc je, že organizace správy někdejších německých a tureckých závislých území vykazovala v podstatě stejný nedostatky, jako urovnání vztahů mezi válčícími stranami v Evropě samotné. Jedním slovem to byl bordel. Kolonie poražených států byly roztříděny do tří skupin, jejichž definice nebyla úplně konzistentní. Skupiny A a B byly de facto dány čistě polohou kolonií, Ovšem skupina C, do níž spadla právě Jihozápadní Afrika, obsahovala území "řídce osídlená nebo příliš zaostalá". Typickým příkladem takových území byla malá tichomořská souostroví, o kterých našinec dodnes pořádně neslyšel, jejichž správa nevyžadovala víc, než jednou do roka proplout poblíž s lehkým křižníkem a ukázat vlajku. Jihozápadní Afrika, coby kontinentální území mající společnou hranici s Jihoafrickou unií, vyžadovala nepoměrně aktivnější přístup, který se však ze strany Ligy národů nesetkával úplně s pochopením, pročež byl problém i tak jednoznačně pozitivní rozhodnutí jako příkladně modernizace a rozšíření železniční sítě.

S krátkou přestávkou mezi lety 1939 a 45, kdy se svět věnoval řešení té druhé nepříjemnosti s Německem, byly roztržky kvůli Jihozápadní Africe v podstatě na denním pořádku od počátku dvacátých let až do poloviny těch šedesátých, kdy diplomatické přestřelky mezi Jihoafričany a teď už OSN byly doplněny o čím dál častější přestřelky zcela reálné. V roce 1962 SWAPO - politická organizace požadující nezávislost Jihozápadní Afriky - založila ozbrojenou složku historii známou jako PLAN, People's Liberation army of Namibia, která od svého založení požívala vydatné podpory od obvyklých podezřelých - Ruska a Číny.
Střílet se začalo v roce 1966, kdy bojovníci PLAN na několika místech infiltrovali území Jihozápadní Afriky. Po neúspěšných pokusech o otevřenou konfrontaci s SADF a jihoafrickou policií, po nichž několik vysokých představitelů PLAN skončilo buď mrtvých, nebo uvězněných, přešly namibijské milice k asymetrickému boji, ne zcela nepodobnému tomu, který jsme mohli donedávna vcelku zblízka sledovat v Afgánistánu - kampaň byla vedena především pomocí nástražných výbušných zařízení, obvykle kombinace protitankových a protipěchotních min spárovaných tak, aby protitanková explodovala pod vozidlem a na protipěchotní později šlápnul policista při vyšetřování incidentu, případně záchranář při vyprošťování zraněných. Jihoafrická republika se díky tomu stala jedním z prvních států, který své ozbrojené síly ve velkém vybavil vozidly kategorie MRAP - Mine resistant ambush protected. Strejdy googla se ptejte na výrazy Buffel, nebo Casspir.
K otevřenému boji se PLAN začala opět osmělovat kolem poloviny 70. let a to ze dvou důvodů. Podařilo se nashromáždit dostatečně velké množství zbraní všech druhů, včetně těžkých. Ale hlavně došlo k revoluci v Portugalsku, které posléze opustilo svá africká koloniální území v Mozambiku, Angole a dalších. V obou zmíněných státech prakticky okamžitě začaly občanské války mezi konkurenčními odbojovými skupinami, které původně společně bojovaly proti koloniální správě (v Angole v roce 1975 v podstatě ihned po odchodu Portugalců, v Mozambiku to doutnalo dvě léta do roku 1977). Hovoříme-li o Jihoafrické pohraniční válce, je pro nás důležité zejména to, že mocenské vakuum, které po sobě zanechali Portugalci v Angole, se rychle pokusili zaplnit Rusové, jejichž podpora politicky spřízněné frakce (MPLA, Hnutí za osvobození Angoly) přešla z režimu skryté vlivové operace do full bastard módu v podobě zcela otevřené podpory materiální i personální, kde důstojníci ruské armády dohlíželi na organizaci a výcvik. Počty a celkovou bojeschopnost mužstva pak vyfutrovalo několik tisíc kubánských vojáků (jejich počty narostly až ke 40 000 ve druhé polovině 80. let, přičemž ztráty se odhadují na až 5000 padlých). Rusové, krom toho, že se snažili politicky zachytit v Angole samotné, se dále rozhodli její území využít jako základnu k provádění vlivových operací v okolních státech, přičemž mírně řečeno rozhašená Jihozápadní Afrika se jako cíl přímo nabízela. Kubánci si pak vývoz socialistické revoluce vzali za svůj politický cíl a Angola byla možná největší, ovšem zdaleka ne jediné jejich africké angažmá. Právě proto někdy tehdy začínají občanská válka v Angole s tou Jihoafrickou pohraniční dost splývat. Rusové na územích ovládaných MPLA poskytovali útočiště namibijským milicím, zásobovali je vybavením a poskytovali výcvik. Jihoafričané na oplátku podporovali angolskou frakci UNITA, která v občanské válce stála proti MPLA. Nejednalo se jen o podporu materiální. Jihoafričané několikrát provedli přímé bojové akce ve prospěch UNITA, které na vlastní přetahování s PLAN v podstatě neměly vliv (Operace Kerslig, nebo Nobilis; cílem obou byla různá zařízení v přístavu v Luandě).
V důsledku to znamenalo, že pokud Jihoafričané chtěli ohrozit bojeschopnost PLAN, nešlo to bez vstupu na angolské území. Poprvé k tomu došlo při operaci Savannah spuštěné v říjnu 1975. Během ní sice jihoafrická armáda dosáhla velmi působivých taktických úspěchů, když některé jednotky vyhnali bojovníky MPLA třebas i ze tří měst denně. Strategicky se operace obrátila v debakl přesně v momentě, kdy se světová veřejnost o přítomnosti Jihoafričanů v Angole dozvěděla - kubánská a ruská propaganda to poměrně snadno dokázaly prodat jako rasistický bělochy, co se snaží vyvážet apartheid do dalšího černýho africkýho státu... SADF se do konce roku 1975 z Angoly stáhla, aniž by dosáhla toho, pro co si tam šla - ovlivnit prostředí v čerstvě nezávislé Angole tak, aby ji PLAN nadále nemohla používat jako útočiště.
Výpady do Angoly ale SADF v následujících letech musela opakovat. Ostouzení na půdě OSN je jedna věc, přibývající mrtví na zaminovaných silnicích druhá. Patroly na "vlastní" straně hranice k ničemu nevedly, zákaz pronásledovat odhalené bojovníky PLAN do Angoly pak musel být vyloženě frustrující. Od roku 1978 proběhlo několik přeshraničních operací s cílem připravit PLAN o zásoby a výcvikové tábory.  
Čímž se konečně dostáváme k úloze, kterou v téhle válce sehrálo malé obrněné vozidlo Eland 90. Jihoafrické Elandy se v těchto střetech setkávaly s angolskými T-34/85 a PT-76, v pozdějších fázích války též T-55 a T-62. Jakkoliv měla malá čtyřkolka v takových konfrontacích tahat za kratší konec provazu, ukázalo se, že jejich rychlost jim umožňuje těžší tanky protivníka takříkajíc utančit k smrti. Posádky tanků často vůbec nedokázaly jihoafrická vozidla zaměřit a ta se naopak zvládala dostat do dobré palebné pozice z níž byla schopna probít pancíř nejen starých T-34, ale i mnohem novějších T-55 a -62. Od první poloviny 80. let však začínalo být zřejmé, že na tuhle práci Elandy přestávají stačit. Malá zásoba vezené munice a relativně krátký dojezd působily potíže, které se ještě prohloubily, když protivník začal místo obstarožních T-34 nasazovat modernější typy tanků, které obvykle nestačilo zasáhnout jednou. Po roce 1984 proto SADF Elandy už v Angole nenasazovala. Úplný ústup ze scény to však neznamenalo. Nižší desítky vozidel Eland 90 SADF předala do služby teritoriálním jednotkám Jihozápadní Afriky, které je ještě počátkem podzimu 1987 úspěšně použily při odvracení mohutné ofenzivy, naplánované velitelem ruské vojenské mise v Angole generál-poručíkem Pjotrem Gusevem (Z řečené ofenzivy se vyklubala jedna z nejostudnějších porážek, které FAPLA během celé občanské války v Angole utržila. Gusevův plán zjevně od samýho začátku musel bejt tuze šťavnatá zhovadilost, jelikož velitel kubánského kontingentu se odmítl se svými vojáky do operace zapojit.) 
Dále se věže původně určené pro Elandy začaly ve velkém montovat na obrněná vozidla Ratel, která disponovala lepší průchodivostí terénem, větší zásobou munice i delším dojezdem. Zavěšení kol a odpružení pak posloužilo jako vzor pro konstrukci podvozku nového osmikolového obrněného vozidla Rooikat.

Vedle SADF Elandy různých verzí používalo několik dalších afrických států. Dohromady 72 jich Jihoafrická republika poskytla Jižní Rhodésii, po níž je zdědila Zimbabwe. Z dalších jmenujmež Benin, Burkinu Faso, Čad, Gabun, Pobřeží slonoviny, Maroko, Malawi, Západní Saharu, Ugandu, nebo Senegal. Ve všech zmíněných zemích Elandy slouží dodnes. 

Panhard AML, jakož i odvozená vozidla, představuje jednu z těch předloh, o které se modelářské firmy tak úplně nervou i přesto, že jde o stroj se vcelku barvitou historií. V měřítku 1/72 jej od roku 2005 vyráběla ukrajinská firma ACE models, která se zase naopak na podobnou přehlíženou sirotu specializovala. Začala tehdy verzí AML-60, k níž následující roku přidala -90 a pak, teprv někdy předloni, také jihoafrický Eland-90, v němž výrobce sliboval k vypucovaným formám původního AML nástroj zcela nový pro díly, jimiž se Elandy od původních francouzských vozidel lišily. 
A při pohledu do krabičky model skutečně vypadal docela ve vůni. Výrobce formy původního AML zřetelně hodně přepracoval i tam, kde by teoreticky mohl díly přepoužít. 
Proto jsem se poměrně brzy hecnul a statečně se pustil do stavby. A docela to odsejpalo! Až podezřele dobře.

"Nothing's going wrong, sir."
"That's exactly what IS going wrong."

...řekl Anthony Hopkins v roli plukovníka Johna Frosta, když vedl muže 2. praporu britské 1. výsadkové divize k severnímu nájezdu na arnhemský dálniční most. Aby pak na místě v podstatě celý zmíněný útvar vykrvácel a v blízkém okolí města téměř stejný osud potkal i zbytek divize...

Je vám jasný, kam tim mířim, že jo.
Stavba obíhala pohodově do chvíle, kdy byla v podstatě celá čtyřkolka pohromadě, nabarvená, s obtisky na místě. Bylo potřeba již jen dolepit kola, o nichž jsem vzápětí zjistil, že se nevejdou do blatníků... Short runy člověku dovedou nastražit lecjaké pasti, ovšem tuhle lze považovat za obzvlášť zákeřnou, jelikož náprava vyžaduje celkem brutální zásah do téměř hotového modelu. Nechybělo věru mnoho, aby model skončil ve velký žlutý nádobě na dvorku. Nicméně vydýchal jsem se, téměř hotovou stavebnici uložil k odpočinku a šel lepit něco jinýho (Thunderbolta. Toho už jsem nevydejchal).

A letos, hned jak jsem domatlal Charioteery, se mi udělala chuť Elanda dodělat. Nelenil jsem a pustil se do toho, aby mě náhodou nepřešla. Zahájil jsem tedy tím výše zmíněným brutálním zásahem, který obnášel odfrézování materiálu z vnitřních částí blatníků, což na téměř hotovym modelu rozhodně neni příjemná práce. Potom ten model už zase hotovej nebyl, kamufláž jsem musel stříkat novou... Což však není zas taková řehole, protože malý Eland neměl žádnou složitou kamufláž. Jednobarevný kabát v barvě tmavě zemité, lehce vyšisovaný a zaprášený.
Model jsem vylepšil novou plechovou vyprošťovací ližinou. Výlisek téhož vehementu ve stavebnici totiž nevypadal vůbec dobře. Dále jsem z fotografií vykoukal, že tato ližina na skutečných vozidlech posádce sloužila jako odkladiště čehokoliv, co bylo třeba mít sebou a nevešlo se do interiéru (kam se ke třem lidem vešel už jen zhruba pšouk a půl). Na ližinu jsem proto pověsil pár batohů a srolovanou plachtu. Na čelní pancíř pod ližinou jsem pak pohodil jeden kanystr.

Podložka byla trochu výzva, bo o tom, jak to vypadá v angolské, či namibijské divočině, vim dohromady prd. Po poradě s googlem jsem se rozhodl pro kousek suchý země se skromnou vegetací podél mělkého koryta vyschlé říčky. Aby nebyly všude jen kyblíčky, rozhodl jsem se tu dojem jisté bezútěšnosti podpořit poničeným plechovým sudem.