Charioteer Mk.VII

 

 aneb Výrobní linka

Vozidlo, oficiálně značené jako FV4101 Charioteer Mk.VII, vzniklo koncem 40. let a celé tak nějak odpovídá okolnostem, za jakých k tomu došlo. Druhou světovou válkou hospodářsky poněkud rozcuchaná Británie po pár letech iluzorního klidu opět stála před hrozbou, tentokrát ze strany někdejšího spojence, a zase potřebovala trochu nabrat svaly, aby snad nějakej tatar nedospěl k závěru, že vejlet rychlym tankem z Moskvy do Londýna může mít do tejdne hotovej.

RAF po válce zůstala relativně v kondici. Pozemní armáda byla ovšem jiné písnička. Tankové vojsko sice zavádělo výborné tanky Centurion a na rýsovacích prknech se rodil nový těžký tank Conqueror, ovšem zavádění Centurionů šlo poměrně pomalu a Conqueror byl zatím právě jen na tom papíře, takže obrněné regimenty britské armády stále byly vybaveny směskou tanků Cromwell a Comet. Zatímco Comet byl koncem 40. let stále vcelku konkurenceschopný, Cromwell měl svoje nejlepší léta jednoznačně za sebou, zejména kvůli tou dobou již nedostatečné výzbroji. Dělo ráže 75mm sice vcelku bez problémů ničilo německé Pz.Kpfw. III a IV, s těžšími vozidly už ale mělo problém a nové ruské poválečné typy T-44 nebo T-54 byly zcela mimo jeho možnosti.

Britové se podrbali za uchem a vymysleli, že upraví alespoň část flotily Cromwellů pro zástavbu lepší zbraně, než byla původní pětasedmdesátka. Vcelku logicky sáhli po nové dvacetiliberce*, která byla lafetována také ve výše zmíněných Centurionech. Děla se dařilo vyrábět rychleji, než tanky, byl jich tedy dostatek, "stačilo" tím pádem vymyslet vhodný způsob zástavby do tanku, který byl ve srovnání s Centurionem asi o čtvrtinu menší. Z řečeného zároveň plyne, proč je sloveso stačilo v uvozovkách.

Relativně malý podvozek spolu s relativně velkou zbraní narýsovaly novou věž jaksi za konstruktéry. Vznikla úzká, vysoká konstrukce šestiúhelníkového půdorysu, v níž kromě zbraně samotné bylo místo pro dva lidi. Větší část munice musela být uložena v korbě, odkud byla kvůli ní odstraněna lafeta s kulometem. I tak ale Charioteer vezl pouze 25 kusů munice pro dělo. To značně omezilo variabilitu použití nového vozidla, jelikož při takto malé zásobě munice se pochopitelně preferovala ta protitanková. Aby úpravou nejen příliš nevzrostla hmotnost vozidla, ale také pokud možno nedošlo k posunu těžiště vlivem změněných proporcí věže, byla věž svařena z ocelových desek o tloušťce pouhých 20 až 30 milimetrů.

Zajímavostí je, že stroj byl vybaven telefonem, s jehož pomocí se pěšák venku mohl domlouvat s tankistou uvnitř. Protože měl velitel z vozidla obzvláště špatný výhled, měla posádka Charioteeru ještě jakéhosi externího člena, který sloužil zbytku posádky za oči.
Abychom se však jen neposmívali - stejně jako Cromwell byl Charioteer poháněn motorem Rolls-Royce Meteor o výkonu 600 koní, díky němuž se dokázal pohybovat rychlostí až 51 km/h. Tu taky podědil po Cromwellu, který původně uměl až 64, ale občas se při tom kvaltování posádka uvnitř zle potloukla, pročež byl u pozdějších sérií zaveden omezovač rychlosti.
Tohle vše v důsledku znamená, že i když byl Charioteer veden jako střední tank, jeho technické parametry odpovídaly spíše kategorii tzv. stíhačů tanků.

Přestože Charioteer nebyl nic víc, než ad hoc kombinace dostupných podvozků s co největším dělem, zaznamenal i jisté exportní úspěchy. Neznámé množství koupil Kuvajt hned na počátku 50. let. Jordánsko pořídilo 24 kusů, které sloužily ještě během Šestidenní války v roce 1967. 43 kusů prošlo velmi intenzivní službou v Libanonu, přičemž několik z nich se dostalo do rukou členům palestinské OOP. Mnohem klidnější službou prošly Charioteery v Rakousku, které jich pořídilo 56. Největším zahraničním uživatelem se stalo Finsko, které ve dvou sériích zakoupilo dohromady 76 vozidel. Finská armáda je pak aktivně využívala do roku 1980, část vozidel byla uskladněna až do roku 2007...
Mezi lety 1951 a 54 bylo objednáno 630 vozidel, z nichž nakonec bylo dodáno 442.

No a tohohle fešáka nám před pár měsíci uvedla na trh polská firma IBG. Žádný velký překvapení to neni, protože než k tomu došlo, vydal tento výrobce všechny možný varianty Cromwellů a dalších příbuzných typů, tak proč by zrovna Charioteer měl být výjimkou.
Je rozhodně skvělé, že se do toho bratránci na sever od Krkonoš pustili. Neni to nijak dávno (jakože třeba do předloňska), co z košatý rodiny tanků Cromwell byla v měřítku 1/72 k dispozici pouze stavebnice německé firmy Revell. Ta byla, co to kecám - pořád je, naprosto skvělá. Ale nějaké neobvyklejší verze, případně další odvozená vozidla nebyla buď vůbec, nebo jen v podobě polyuretanových konverzních sad různých kvalit. To byl případ právě i Charioteeru, který jako konverzní sadu určenou pro zmíněný model Cromwellu od Revellu vyráběla německá firma Modeltrans. Kdysi jsem kvůli ní vytáhl prkenici i přes varování od prodejce, že jsou některé díly poškozené. ("Si vopravim." jsem tehdy říkal. Nu neopravil. Ale řešitelný by to beze sporu bylo. V každym případě mi tu díky tý sadě leží pár užitečných dílů, jimiž lze doplnit ten model od IBG.) Když se tedy objevily Charioteery od IBG a to - pro jistotu - hned ve dvou různých variantách, musel jsem mít - pro jistotu - obě. První, která šla na trh v létě 2024, představuje finské stroje Mk.VIIB, druhá z počátku roku 2025 pak nabízí pár tanků britských a jeden rakouský. A jen co jsem dodělal Humbera, neodolal jsem a pustil se do nich do obou naráz.

Zpracování je bohužel mnohem méně skvělé, než sám fakt, že tenhle vehement někdo v plastu vydal. První věc, které si člověk všimne, je zcela chybějící zavěšení pojezdových kol. Konstruktér IBG si značně ušetřil práci a jsem si jist jeho přesvědčením, že tu práci ušetřil i modeláři při stavbě. Podvozek tanku je vyřešen tak, že okruh pásů spolu s vnitřními polovinami všech kol je vylisován vcelku, do něho se vlepují vnější poloviny kol a celá sestava se pak na korbu lepí pomocí čepů pro hnací kolo vzadu a napínací kladku vepředu. Pojezdy pak prostě visí v luftě. Vzezření hotového modelu to nijak neškodí, pojezdová kola jsou vcelku rozměrná a jejich zavěšení stejně není vidět, protože na skutečném tanku bylo přikryté ocelovou deskou s vyfrézovanými kulisami, v nichž se závěs kol pohyboval při pružení. Škodí to ale při stavbě, kdy celou sestavu pásů ustavujeme místo sedmi čepů pouze na dva, přičemž jeden z nich připomíná spíš bradavici, než osičku pro kolečko. Problémy díky tomu nastávají i v momentě, kdy na spodek korby s podvozkem dolepujeme strop s blatníky. Vnitřní stěna předních částí blatníků je dost silná a bez důkladného ztenčení se mezi pás a korbu prostě nevejde. Ani po tomhle přeléčení to ale nejde úplně snadno a i když jsem v těchto partiích díly blatníků ztenčil téměř na papír, stále se mi tyto stěny opíraly o pásy a měly zřetelnou snahu celou sestavu podvozku páčit ze zavěšení, což v kombinaci s drobnými čepy způsobilo, že u finského stroje jsem pravý pás lepil asi na tři pokusy... Jako vole nedík...

Dalším problémem, který naopak stavbu nijak nekomplikoval, ale za to je na něj sakra dobře vidět, je částečně vymyšlený strop věže.* Zvýšený kulatý poklop v levé části stropu se podle pár fotografií, které jsem na netu našel, jeví zcela vycucaný z prstu. Ve skutečnosti měly poklopy na obou stranách věže zhruba stejný obdélníkový tvar. Že úplně vypustili cívku s telefonním kabelem na pravé straně věže (kterou jsem alespoň u britské varianty doplnil z již zmíněné konverzní sady), nebo hasící přístroj, běžně umístěný na levém blatníku, už pak člověka vlastně ani nemá jak pohoršit...

Zejména druhého zmíněného kopance je velká škoda. Krom toho zlobení s podvozkem je totiž stavba prosta jakýchkoliv potíží, ubíhá příjemně až do té míry, že si ji člověk nakonec ještě vcelku rád sám "zkomplikuje" drobnými úpravami. Já popustil uzdu při stavbě věže, kde jsem obrousil madla na bočních plátech a nahradil je novými vyrobenými z drátků. Těmi jsem na závěr chtěl provléct pásky, které bych nejspíš vyrobil z tenkého měděného plechu. Na skutečných Charioteerech totiž těmito madly byla provlečena sada řemenů, jimiž se k věži připevňovaly příkladně sbalené maskovací sítě. Nakonec jsem od záměru upustil - aby pásky vypadaly dobře (potenciál by tam byl, ne že ne), potřeboval by řemínek v podstatě funkční sponu. Ta by v odpovídajícím měřítku měla šířku nejvýš okolo jednoho milimetru a na něco takovýho jednoduše nemám nástroje (tím myslím zejména ruce).
Po obou stranách přední části věže je namontovaná šestice zadýmovacích granátů, které se odpalovaly pomocí elektrického vedení taženého z vnitřku věže. Toto vedení je na modelu vylisované přímo na dílu věže, což nepůsobí příliš hezky. Obrousil jsem je a rovněž nahradil drátkem.
Nelze jeden model vyšperkovat a druhý nechat bez úprav a měl jsem za to, že potřeba zmíněné úpravy zduplikovat bude trochu výzva pro morál. Nevím, jestli byla. Na druhém modelu jsem s nimi byl hotov dříve, než na prvním.
Potěšila také malá planžeta leptaných plechových dílů, kterou k modelu přidává výrobce rovnou do krabice. Obsahuje drobnou bižuterii v podobě zavěšení blatníků, ochranných rámů světel, nebo držáků pro výše zmíněné bloky zadýmovacích granátů. 

Zajímavostí je, že ani jeden z obou mých Charioteerů nemá dělo, jímž ho při lisování modelu vybavil výrobce. Fin ani nemůže, jelikož moje krabička pochází z lehce postižené šarže, v níž došlo k záměně zbraní a v rámečcích je pouze starší hlaveň pro britskou variantu vozidla. Model jsem koupil na Dobříšské šelmě se slevou, poněvadž mám chybějící hlaveň čím nahradit. Britský Charioteer potom jen tak z rozmařilosti dostal soustruženou hlaveň z oné výše zmíněné konverzní sady od Modeltransu. 

A to by bylo asi tak všechno ke stavbě. Do lakovny už spolu malé Charioteery nemohly, neboť jsem u každého z nich potřeboval při barvení dosáhnout jiných efektů a práce se tím pádem významně lišily.
Charioteer Mk.VIIA představuje britské vozidlo z druhé poloviny padesátých let. Relativně nový tank v poctivé péči příslušníků některého regimentu teritoriální armády, který je - podobně jako postel nebo truhla s osobními věcmi - předmětem neméně poctivého zkoumání ze strany nadřízeného, který si díky létům praxe všímá věcí pro nováčka neviditelných a který každou takto odhalenou nedokonalost dovede řádně ocenit. Proto na modelu odřeniny nejsou vůbec, špíny pouze tolik, kolik se jí mohlo nastřádat za jeden výjezd z garáží, a ani barva ještě neměla moc příležitostí nějak významně oprýskat, vyšisovat nebo opršet... 

Charioteer Mk.VIIB má svůj předobraz naopak v otlučeném veteránovi z konce 70. let, kdy vozidla tohoto typu dosluhovala při výcviku tankových posádek ve Finsku. Barva je omšelá, zmatnělá, místy ošoupaná, jinde trochu prokvetlá rzí. 

Právě kontrast v patině jinak velmi podobných vozidel mne přivedl k myšlence oba tanky umístit na jednu podložku. Původně jsem vybral vzhledný čtvercový soklík o užitečné ploše zhruba 120x120 milimetrů, kterou jsem mínil opticky diagonálně rozdělit dvěma významně odlišně vypadajícími kusy terénu. Zkusil jsem na podložku hotové modely postavit. S jejich vzájemnou polohou jsem si pohrával dlouho a s velkým zaujetím, až se mě drahá Habra opatrně otázala, jestli se s nima chystám točit nějaký tankový porno. 

(Tedy - ona se neotázala. Ale asi by bývala mohla, kdyby v poloze ležmo ve vaně minimálně stejně dlouho a s nemenším zaujetím nesledovala záznam některých svých víkendových střeleckých performancí, z nichž - opět - přivezla domu nějaký nádobí!)

Po konzultaci s kolegou Žabákem, takto emeritním mistrem světa a okolí ve tvorbě terénu, jsem šel do komory místo čtverce hledat obdélník. Velmistrova rada se ukázala být správná, na podlouhlý tvar nové podložky se mi oba modely podařilo umístit pohodlně tak, že je na oba docela dobře vidět, podložka zároveň nemá příliš mnoho nevyužitého místa a vůbec to působí překvapivě elegantně. 

Plochu podložky jsem rozdělil na dva pravoúhlé lichoběžníky. Jeden z nich představuje terén výcvikového polygonu někde ve Finsku, druhý pak kasárenské nádvoří domovské základny některého britského Household Cavalry regimentu. Tanky jsou umístěny podél nejdelší strany zmíněného lichoběžníku, čímž v protilehlém rohu vzniklo trochu hluchého místa. V případě finského tanku jsem jej zaplnil betonovým boulderem, k britskému jsem umístil pikslu indiferentního detergentu a - speciálně pro Psici - kyblíček. 

 

*) On ten dekl úplně vymyšlený není. Oni ho íbégácí pravděpodobně opsali ze stroje, který dnes vlastní izraelské tankové muzeum v Latrunu. Jen si potom neověřili, jestli se náhodou nejedná o nějakou lokální modifikaci. Bohužel jedná. Což by snadno ověřili, kdyby se na ně zajeli podívat taky do toho Finska.
...ale v návodu pak děkují finským odborníkům za pomoc...