No to teda jdi do Prčic!

 

aneb Jarní povinnosti

Letos je to s tou turistikou organizačně poněkud náročné. Poté, co se kvalifikovala do repre, Habře ty závody nějak zhoustly a konkrétně třeba v dubnu nebyl volný jediný víkend. Pochod Praha - Prčice pak už vcelku hulvátsky boural s jejím odjezdem do dějiště mistrovství, takže bylo zřejmo, že chci-li jít do Prčic - a to já chci, protože ty bramboráky v Bučině se sami nesežerou - bez jisté organizační ekvilibristiky se to neobejde... 

Organizační ekvilibristika obnášela páteční odvoz Inženýra s Medvídětem k babičce na Jižňák a dohadování pravidelných raportů s Komteskou, která trvala na tom, že má na sobotu lepší program. Ještě, že tak. Ale k tomu se dostaneme.

Přípravy na výlet se nesly zejména v duchu otrávenýho čučení na předpověď počasí, která na třetí květnovou sobotu slibovala teploty okolo 13°C a zataženo, místy slabý déšť. Ne, že bych na šoupání nohama potřeboval 30 ve stínu. Ale ten déšť bych býval nepotřeboval. Nakonec jsem se rozhodl nevysrabit, vytáhl kraťasy a k přibalení do batohu si připravil lehkou skládací větrovku. Kterou jsem nakonec přibalit zapomněl a vůbec se mi po ní nestýskalo, protože ačkoliv v sobotu z nebe skutečně nějaká voda spadla, dešti se to příliš nepodobalo. Ba i teploty - alespoň pocitově - se asi dostaly o něco výš, než na těch 13°C. 

Obsazením byla letošní výprava podstatně skromnější. Hostinský se z účasti omluvil kvůli rodinným povinnostem, ba ani Zebřička se letos v rámci detašovaného jednočlenného týmu nepokusila překonávat rychlostní rekordy. Zkrátka - vyrazili jsme jen my bratři Jezevci na obvyklou punkovou trasu z Olbramovic do Heřmaniček.

Trochu zamračené a větrné ráno slibovalo naplnění nepěkných předpovědí, ale den se hezky vybral, slunce nám pod nohy svítilo vcelku poctivě. Nám pod nohy, jiným do hlav. On se ten start totiž dá přepálit různě. O tom, jak loni Zebřička na trasu vystartovala s elánem maratonského běžce, jsem se zmínil již vícekrát, do toho netřeba zabrušovat. Letos jsme potkali několik lidí, kteří si se srovnatelným nadšením neuhlídali tempo upíjení z lahve Jacka, kterou si nesli někdy v příručním zavazadle, jindy pohotově v ruce. A zřejmě si honem potřebovali přečíst, co je napsáno na dně. A vypadali, že to zvládli dřív, než došli do Vlčkovic. Jiní se sice dovlekli až do Bučiny k bramborákům, ale tam si pak úplně bez bramboráku ustlali místní paňmámě v maceškách. Bučina byla ovšem krásná jako vždy a chutnalo nám tam velmi a shodli jsme se, že jestli někdy pro osvěžení trasu z Olbramovic vyměníme za jinou, rozhodně to bude taková, která přes Bučinu vede taky.
/...což v podstatě znamená, že trasu nevyměníme, protože přes Bučinu se jde už jen z Mladý Vožice a dostat se v sobotu ráno z Prahy do Mladý Vožice pomocí člověku dnes dostupných technologií nelze.../

 

Jako vždy i tentokrát jsem na odchodu z Bučiny měl tak trochu pocit, že to nejlepší už jsem dneska viděl, vypil a snědl. Jako vždy i tentokrát právem. Ne, že by se třeba v Podlesí nesnažili to občerstvení udělat hezký. Dokonce i bramboráky maj a lidi se tam po nich olizujou až za ušima. I o kousek dál, u druhého kontrolního bodu pod Babí horou u silnice k Miličínu, to těm stánkům s pívem strašně sluší... Ale zhruba někdy v tuhle dobu už se začínávám docela těšit na to, jak se utrhnem z davu a nebudem se potřebovat vyhýbat skupinám postupujícím v rojnici. Případně jedincům, který si do kroku potřebujou pustit muziku, ale ten správnej požitek z ní maj jen tehdy, když jí s nima poslouchaj i ostatní... 

Takže kousek, jen pár metrů od zmíněného křížení se silnicí k Miličínu, jsme se odpojili od davu a šli si po svých pěknou lesní cestou k Báňovu a odtud po silnici do Smilkova. Tam jsme na návsi odložili naše znavený člověky na lavičku u kaple a snědli kus sváči na poslední úsek cesty, který vedl přes kopeček do Karasovy Lhoty a odtud už jen pár set metrů zbývalo na vlak do Heřmaniček.

Při čekání na vlak jsme zvládli nějaké to pivo a zhruba čtvrthodinku před příjezdem spěšňáku jsme se odebrali na peron, abychom se vešli. Lidí, kteří se rozhodli místo čekání na předraženej bus v Prčici dojít do Heřmaniček na vlak, totiž věru nebývá málo.
"Pivó... Kdo si dá pivó? Pivo na cestu..." začalo se rozléhat peronem jen chvíli poté, co železnice ohlásila nadcházející příjezd vlaku do Benešova. Rozjařil jsem se a nutně musel tuhle milou podnikavost místních mistrů pípy podpořit.

Na Hlavním nádraží, cestou podchodem na Žižkov, pojal jsem nápad zakoupit si v Turnovské pivnici lahev jejich výborného osmistupňového piva. To jsem bohužel měl smolika, jelikož osmičku balenou neprodávaj a do vlastních nádob nečepujou :-/ No nic no, dal jsem si tam a podíval se na sestřih hokejového utkání mezi naší reprezentací a Kazachstánem.
...a na odchodu se dost vyplašil, protože jsem zjistil, že nemám klíče...

Zachvátilo mne trochu paniky, jelikož Medvídě s Inženýrem dleli u babičky na Jižňáku, Habra někde u Znojma odpočívala po gun-checku a Komtesce, která u kamarádky koukala na filmy, jsem asi půl hodiny předtim po telefoně odkejval, že teda jo, muže přijít domu až v devět, když je ta sobota.

...musel jsem ty osmičky vypít ještě čtyři a co hůř - nějakou dobu koukat na tu nakládačku, co Slováci dostali od Kanaďanů...
Aspoň, že ty klíče byly doma.