Druhý výlet na třetí pokus

 

 Únor bílý sílí pole
...a my jsme šli do prdele...

Krátkou avšak hravou říkanku ku pietě za výletnicky nevydařený únor jste si, doufám, užili, takže se budeme moci věnovat dalšímu pokusu, který nám už vyšel, i když až v březnu.

Domluvili jsme se s parťákem na neděli 9.3. na kterou již týden předem předpověď slibovala vyloženě fešácký počasí v podobě celodenního azura a teplot lehce pod dvacítkou. 
V neděli ráno jsem tedy přes triko odvážně navlékl jen košili a vyrazil na Hlavní nádraží, odkud nás spěšný vlak č. 2574 "Sázava" odvezl do Říčan. Ačkoliv bylo chvíli před osmou ráno cestou na hlavák ještě celkem chladno, v Říčanech jsme lehce po půl deváté vyskotačili do příjemného tepla. 

Od říčanského nádraží jsme se vydali k ulici Černokostelecké, kteroužto dopravní tepnu jsme střelhbitě překonali a zanořili se do lesa mezi Radošovicema a Strašínem. Mezi poli za Strašínem se do nás slunce opřelo už vcelku silně a my si to po tý dlouhý zimě zatim ještě vcelku užívali. Nešli jsme tudy poprvé. Myslím, že ani podruhé to nebylo. Není tedy divu, že místo časté kontroly trasy jsme se věnovali hloubavým debatám tentokrát zejména o kultuře. Nejen - samozřejmě došlo i na jiná palčivá témata, mezi nimiž díky den předtím odehranému derby pražských S nemohl chybět sport, nebo vole nedík, ty voranžová vopice, politika.
Parťák poutavě hovořil o tom, jak velmi si užívá hraní Kingdom Come 2, přičemž nezapomněl zdůraznit, že tam lze znectít Leichtovou... Nejsem si jist, zda si jeho formulaci pamatuju zcela správně, ale vzhledem k tomu důrazu, který na to kladl, myslím, že neřekl znectít, nýbrž voprcat.
Já kontroval horkou novinkou v podobě připravované divadelní hry z prostředí grand restaurantu U Vávrů. O příběhu se zatím neví mnoho, avšak autoři nezahálí a mají už připravené obsazení nervydrásajícího spektáklu, který z ní nezbytně vznikne, až to koupěj Američani (jestli to teda budou chtít, až jim na to plácnem clo). Přátelé - tolik hvězd se v jednom filmu nesešlo půl století a před tim taky ani jednou!
A mezi tím jsme se pak svorně bavili popěvkem o tom, že žádný Brno není a ani bejt nemůže...

Takto jsme se od Strašína dostali přes Babice až k pozůstatkům kamenolomečku Na Plachtě v blízkosti obce Třebohostice. Je to poměrně roztomilý místo, čehož jsou si místní zjevně dobře vědomi, pročež jen pár metrů od Plachty na okraji obce vyrostlo útulný odpočinkový místo s venkovní posilovnou a spoustou placu na piknikový deky... Někde v těch místech jsme začali špekulovat o zastávce v občerstvovně. Zejména se naše myšlénky točily vůkol možnosti, že bychom k nejbližší mohli taky dorazit moc brzo. To byl ostatně i důvod, proč jsme šli okolo výše zmíněného lomu. Cesta se tím prodloužila o pár stovek metrů. Hostinec v Třebohosticích na návsi jsme ale i programovému zdržování navzdory našli zavřený. To nám však nijak nevadilo, neboť v tu dobu jsme již byli rozhodnuti doťapat až do Škvorce na náměstí do hostince U Zálabských, který se nám již před pár lety vryl do paměti báječným osvěžením v podobě jedenáctistupňového Gambrinusu za 29 korun. Ani tentokrát jsme zklamaní neodešli. Chutného utopence jsme spláchli březnovou volbou sládků - märzenem Jaroslav. Což vůbec neni špatný pivo!

 

Ze Škvorce nás nohy nesly do Úval. Již tak dobrou náladu jsme si ještě o něco vylepšili kafíčkem na benzince. Jelikož nás v tom překrásném počasí zachvátila rozmařilá nálada, na druhém konci Úval jsme v hospůdce Na Hřišti udělali ještě zastávku na polívčičku.
...kterou ale už neměli, takže tam zasyčelo po jednom pivečku a pokračovalo se v cestě skrz Klánovický les do Jirnů. Klánovický les je vcelku pěknej kus zeleně, chodí se tam dobře a ačkoliv to při pohledu do mapy na ty podle pravítka tažený cestičky nevypadá, lze tam najít i pěšiny, který výletníka neunudí tak, že by si ze samýho zívání držku roztrhal. Příkladně ta z Úval do Jirnů je tak akorát klikatá, aby to člověka bavilo.

Jen co jsme vypadli z lesa, dala se do nás trudomyslnost. Nijak velká. Nic, co by mělo končit hromadnou sebevraždou celé výpravy kvůli zapomenutému míči. Jen taková docela maličká votravička z posledního pětikilometru. Ten stojí za bačkoru vždycky, protože hlava už je někde na zahrádce na židličce u stolu s pivem, ale nohy pořád tlučou do asfaltu. Nicméně ve zdraví jsme překonali kopeček od Návesního rybníka ke kostelu sv. Petra a Pavla v Jirnech, prašnou polní cestu od Jirnů k železničnímu přejezdu, po kterym už asi sto let žádný vlak nejel, ba i dlouhou asfaltovou cestu vůkol pomníku operace Anthropoid... A dorazili do Nehvizd do hostince U Voříšků, kde jsme nad kuřecíma řízečkama s hranolkama výlet prohlásili za úspěšně vyřízenej.

 

Řekl bych jen tak na závěr, že teda ten měsíc nicnedělání byl vcelku znát... Ale to se vopraví!