Spitfire Mk.VII

 Mějme vynikajícího sprintera. Silný nohy, velký plíce, vyladěná obuv... Představujete si ho? Výborně!
Tak teď mu vrazíme do rukou lopatu a necháme ho přehazovat bláto před stadionem, protože soupeř se nedostavil.

Nějak takhle by se v kostce dala popsat historie Spitfirů verze Mk.VII. Ona je dosti stručná i bez ironizujících přirovnání a metafor. Verze Mk.VII vznikla jako specializovaná výšková stíhací varianta, jejímž úkolem měla být likvidace průzkumných letounů německé Luftwaffe, které převahu v maximálním dostupu využívaly jako přirozenou obranu před stíhačkami RAF. Jednalo se zejména o stroje typu Junkers Ju-86R a Ju-86P, které s dostupem přesahujícím 14 kilometrů byly dlouhou dobu vůči snažení britských letců zcela imunní a Spitfire HF Mk.VI, takto pokus upravit tehdy běžný Spitfire Mk.V pro operace ve vyšších letových hladinách, na tom změnil jen málo.

Proto přišel na svět stroj továrního označení Supermarine type 351, do výzbroje RAF přijatý jako Spitfire Mk.VII. Od začátku vznikal jako výškový stíhací stroj se vším, co k tomu patřilo. Především byl vybaven přetlakováním kabiny a dvoustupňovým turbokopresorem, kteréžto fíčury umožnily dvěma velmi důležitým podsestavám letounu - tedy pilotovi a motoru - normálně fungovat i ve výškách, kde je vzduch již příliš řídký. Další podstatné změny se týkaly vnitřní konstrukce, která musela býti posílena tak, aby dokázala využít vyšší výkon motoru Merlin 61. No a pak nějaká ta kosmetika v podobě zatahovací ostruhy, zkrácení křidélek, přemístění chladiče kapaliny do sdružené jednotky pod křídlo, nebo úprava tvaru směrovky... Podobně, jako u zmíněných HF Mk.VI se na sedmičkách objevilo křídlo s rozpětím zvětšeným o prodloužené koncové oblouky, od nichž si konstruktéři slibovali zvýšení součinitele vztlaku. K němu skutečně došlo, ovšem za cenu takového zvýšení čelního odporu, že se od používání tohoto prvku poměrně brzo ustoupilo a sedmičky létaly s běžným rozpětím křídla.

Výroba sedmiček běžela od srpna 1942 do počátku roku 1944 a vzešlo z ní celých 140 kusů. Tempo necelých deseti vyrobených kusů měsíčně v situaci, kdy se jiné varianty sekaly v o řád vyšších počtech, naznačuje, jak to nakonec s nasazením této verze Spitfiru dopadlo. Počátkem léta 42 je na výrobních linkách továrny v Castle Bromwich předběhla verze Mk.IX, vzniklá jednoduchou přestavbou ze starší Mk.V (zástavba Merlinů šedesátkové řady a s tím související úprava chladícího okruhu), která začala odvádět práci téměř stejně dobrou, jako specializovaná sedmička, ovšem o čtvrt roku dříve. A tak se stalo, že Spitfiry Mk.VII sloužily toliko u sedmi perutí (118., 124., 131., 154., 453., 602. a 616. peruť RAF), do konce války si je podržela jen jediná z nich (154.) a k práci, pro níž byly určeny, se pořádně ani nedostaly...

...což je pěkně vidět i na modelu této verze, který jsem v posledku dokončil. K tomu se dostaneme za chvíli, nejdřív něco k modelu samotnému a jeho stavbě. Nuže tedy model pochází z dílny japonské firmy Hasegawa a poměrně dlouho si držel status nejlepšího dostupného modelu verzí Mk.VIII a IX. Jestli jej někdy balila i jako Mk.VII si teď z hlavy nevybavím, ale nedivil bych se tomu, všechny tři zmíněné verze jsou si tvarově natolik podobné, že by se tato možnost vlastně i nabízela. Seriozní modelář...což já vlastně ani zdaleka nejsem, ovšem v tomhle případě tu vážnost kompenzuji tím zalíbením, které jsem kdysi našel ve Spitfirech...si při stavbě tohoto modelu musí dát majzla na drobné detaily, kterými se od sebe zmíněné verze odlišovaly a na povrchu dílů jsou ztvárněny všechny. Ať tedy z Hasegawy chci stavět kteroukoliv z příbuzných variant, nějaké úpravy jsou třeba v každém případě. V mém případě se jednalo o drobné tmelení křidélek tak, aby odpovídaly sedmičkové zkrácené podobě, a doplnění sacího kanálu na pravou stranu trupu pod výfuky. Tím bylo na skutečných letounech vzduchem živeno přetlakování kabiny a na modelu zcela chybí (a tak je možný, že gawa ty sedmičky nakonec asi přeci jen nedělala...no to nevadí). Tmelení je rutina nehodná dlouhého rozepisování, sací kanál jsem opatrně odřízl z trupu Mk.XIV od rovněž japonské Fujimi. Ta vyrábí pro změnu několik verzí Spitfirů s motory RR Griffon, z nichž některé přetlakovaný kokpit měly, jiné ne, ale kanál je vylisovaný na všech... 

Stavba malého Spitu od Hasegawy je i přes nutné úpravy nezáludná věc a v zásadě není důvod se s ní mordovat nějak moc dlouho. I já se svým jindy neopodstatněně hlemýždím tempem stavby mohu zodpovědně říci, že jsem se s malou sedmičkou zasekl teprve v momentě, kdy jsem začal řešit zbarvení a přišel na to, že výrobce obtisků, které jsem si pro potřeby této stavby pořídil, si to dal tak trochu na Schrödingera, když vybraný letoun zobrazuje s prvky, které se na něm sice někdy v průběhu služby vyskytly, avšak nikdy pohromadě. 

Stroj MD188, který jako svůj osobní používal velitel stíhacího wingu v Culmheadu Wing Commander Peter Brothers, je v návodu zobrazen v klasické kamufláži výškových stíhacích letounů RAF složené z medium sea gray na horních a PRU blue na spodních plochách. Výsostné označení v dvoubarevném provedení rovněž odpovídá zvyklostem High altitude fighter scheme. Letoun má standardní rozpětí křídel a spodní část křídel a trupu nese invazní pruhy označující stroje určené pro podporu vylodění v Normandii.

Jenže řečený stroj létal buď v čisté výškové kamufláži, ovšem s prodlouženým rozpětím křídel a bez invazních pruhů. Standardní rozpětí a invazní pruhy měl sice později rovněž, ale v té době byla výšková kamufláž doplněna zelenými poly na horních plochách a výsostné označení bylo změněno na obvyklé s bílými mezikružími a žlutým lemem u trupových kokard. Stalo se tak v době, kdy perutě culmheadského wingu přešly od výškového zajištění ostatních leteckých útvarů podporujících vylodění, k běžné taktické práci ve středních i nižších letových hladinách, protože v těch vyšších už zkrátka žádné nebezpečí nečíhalo.

V době, kdy jsem na onu poněkud nedokonalou interpretaci barevného šemátka narazil, byl model nastříkán do onoho výškového schematu. K neurvalému odignorování nových informací jsem byl tak blízko, že se mi do "tak" sotva vejde "a". Jenže se znám a vim, že by mě to pozděj štvalo a měl bych tendence do hotového modelu nějak jebat a zkoušet ho opravovat, což málokdy končívá dobře. Mohl jsem tedy buď standardní koncové oblouky nahradit prodlouženými, což na nastříkaném modelu sice není příjemné, leč stále je to možné. Anebo jsem mohl křídlo nechat, jak bylo, domaskovat povrch modelu pro nástřik zelených polí a posléze invazní zebry. 

Přátelé - nechtělo se mi ani do jednoho! Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Představa letounu v netypické kamufláži (protože při úpravě zbarvení nedošlo k přemalování celého letadla, zelené fleky byly naneseny na původní výškové schema) mne vlastně docela lákala. No a když navíc máme letos to 80. výročí vylodění...

Spitfire HF Mk.VII, MD188/PB, W/Cdr. Peter Brothers, letiště Culmhead, léto 1944