Březen

 ...na kamna serem...

Turistická sezona se rozjela do vysokých obrátek a Jezevci šli letos šoupat tlapkama již potřetí. Jsem poslední dobou nějak podezřele zodpovědný, pročež čtenáře již potřetí v řadě nemohu oblažit veselou historkou o příchodu z putyky tak pozdním a vstávání tak časném, že bych se potkal v koupelně. Sešlo se toho tento víkend víc, než co jeden člověk zvládne a já musel přepečlivě vybírat, jestli se mi chce na výšlap s Jezevcem, nebo na modelářskou soutěž do Saska. Jelikož mi již jako malému špuntovi tatínek vysvětlil, že - cituji - nelze být jednou prdelí na deseti posvíceních, zvládl jsem si vybrat bez újmy na duševní rovnováze. Šel jsem na výšlap a do Saska poslal jen modely na nesoutěžní klubovou výstavu.

Výlet jsme naplánovali na zhruba třicet kilometrů z Mnichovic do Luk pod Medníkem a vyrazili na něj v sestavě rozšířené o Hostinského, který v pátek, když jsem se U Vávrů stavil s Habrou na oběd, projevil zájem se jít vyvětrat s náma. A tak jsme se v sobotu před osmou ráno sešli u nás na nároží a odešli na Hlavák, kde se k nám přidal druhý Jezevec, koupili jsme lístky a kafe a odebrali se na nástupiště 7J, kde na nás už čekal vlak. 

Ten nás asi v devět vyklopil na malebnám peroně mnichovické zastávky. Byť osobní vazby mám k obci o zastávku dřív, Mnichovice vám, přátelé, musím doporučit k návštěvě i kdybyste se na ně měli jen podívat z toho nástupiště, dát si pivo a utopence v hospodě u nádraží a zase frčet domu. Mnichovice sedí ve svazích údolí říčky Mnichovky, trať vede vysoko v jednom z těch svahů a výhled do kraje nabízí kouzelnej. My se nad ním ale dojímali jenom chvilku, než kolega Jezevec zapnul pindikometr a mapy a my mohli vyrazit.

A jakýpak s tim ciráty - rovnou do kopce k Božkovu (jinýmu Božkovu) a dál po vzhledně upravené cestě do Mirošovic. Obloha byla zatažená, v lukách u Mirošovic se proháněl vítr, jedním slovem bylo frišno. Dokonce i Hostinský si v těch místech vzal přes flanelku svetr. Mirošovicema jsme propluli bez velkých okolků a mířili ke Kovářovicím. Z holých mezí jsme spadli mezi stromy, o které se vítr přece jen trochu rozbil a už nebyl tak protivnej. V Kovářovicích jsme se rozhodli si krátce udělat pohodlí. Posadili jsme se ke stolu na návsi u kapličky sv. Václava, já z batohu vyndal čajový servis, abychom posléze mohli konverzovat za popíjení hřejivého Earl Grey. Probrali jsme spoustu složitých společenských témat, mj. jsme došli ke shodě v tom, že až budem s tim Liverpoolem hrát příště, chtělo by to trefovat zařízení, aby se nemohlo stát, že jim se z osmi střel ujme pět a nám z dvanácti s bídou jedna.

No nic. Prošli jsme Kovářovicko-Zaječickou aglomerací, za níž se nám otevřel výhled na obec Lojovice, nacházející se ve svahu kopce, o němž jsem dosti přesvědčeně prohlašoval, že je to nejvyšší bod našeho dnešního výletu, pročež bychom si měli výstup užít. Nahoře kolega Jezevec zjistil, že to nejvyšší bod teda není a já se pak musel omlouvat za mystifikaci. Blížilo se poledne, mraky se protrhaly, vysvitlo slunce a den byl najednou jak obrázek. Lesem jak z pohádky, kde zem pokrývá mech měkký jak peřinka, jsme se blížili ke Kamenici a nejednou si pochvalovali, že ten dnešní vzdoušek máme za odměnu za posledně, kdy nám ten výlet vyšel docela pochcaně. Do Kamenice jsme došli okolo půl jedné po poledni. Zaparkovali jsme tedy v hospodě U Partyzána a dali si střídmý oběd. Konkrétně Jezevci frankfurtskou a Hostinský květákovou s vejcem. Samozřejmě nechyběl rohlíček a pivečko. Konzumaci jsme uzavřeli oslazeným turkem, pak už zbývalo jen vyčurat, zaplatit a jít. I zde jsme samozřejmě živě konverzovali a musel to být, myslím, přenádherný pohled, když jsme se my tři statní čtyřicátníci, všichni v zelenym, trochu špinaví, dost zpocení, zaujatě bavili o pečení dortů, bábovek a jiných cukrářských laskomin...

Než jsme Kamenici opustili, prohlédli jsme si několikero pamětihodných objektů:
- zámek Kamenice, druhdy majetek význačného průmyslnického rodu Ringhofferů

- hrobku barona Ringhoffera; ta se nachází na celkem rozlehlém pozemku na konci dlouhé aleje vedoucí právě od zámku. Cestou k ní lze popatřit na větší než malé množství koní ze stájí nad Dvorským rybníkem

- last but not least - modelový příklad úlitby pojišťovně v podobě malého domečku v remízku na břehu Hamerského rybníka, který sice byl zajištěn mřížemi na dveřích i oknech, ale v jeho papírových stěnách si zájemce může kapesním nožem vchodů vyrobit kolik chce a kde chce.

Za Ringhofferovou hrobkou jsme již nezadržitelně blížili k obci Těptín, kde jsme tentokrát už ale doopravdy dosáhli toho nejvyššího bodu na trase. Protože to převýšení od Kamenice není nijak pozoruhodně velké, přešli jsme to mlčením a Těptínem protěptili až do polí k chatové kolonii u Markvartova rybníka. Minuli jsme oboru Březka, přeběhli silnici k Chotouni a po velmi trojrozměrné asfaltce došli k chatám v Pohorce. Ve stínu stromů jsme udělali krátkou pauzu, vypili hrneček zázvorového čaje z dílny pana Hostinského a poté se pustili z kopce do údolí Chotouňského potoka pod Jílovým. Údolí je od Chotouně až dolů k Borku plné rekreačních chat, do nichž si lufťáci jezdí užívat dny pracovního klidu. Později za Borkem na cestě k Žampachu ta cesta údolím potoka lemovaným domky ve svazích docela připomíná údolí říčky Kamenice v Hřensku.

V Žampachu jsme si letos prvně užili posezení na zahrádce v restauraci Troníček. Čepujou tam moc dobrej Kácov a na tom sluníčku bylo fajnově. Nezevlovali jsme tam příliš dlouho, nohy už by moc ztuhly, tak jsme vrátili sklo a vydali se na poslední úsek cesty. Vedl nás podél Sázavy kolem bývalého žampašského mlýna ke Studeneckému potoku, který jsme chtěli překročit a pěšinkou podél plotu penzionu Jaro se dostat k osadám rozesetým v těchto místech po obou březích Sázavy. To byl plán, takhle jsem si cestu pamatoval z doby, kdy jsme tudy s kolegou Jezevcem šli před pár lety poprvé. Pěšina podél plotu ale asi nějak...zarostla, nebo co. A nová byla označená o kousek dál o něco výš ve sklanatém svahu. Odvážně jsme se pustili tam, kam se naštěstí v tu chvíli nikdo jiný nevydal, protože na téhle cestičce se nikomu vyhýbat nechcete! Postupovali jsme po kamenité stezce a jásali nad krásnými výhledy dolů na řeku. Jásali jsme opravdu všichni - jásal Hostinský, jásal Jezevec, jásal jsem já, ba jásalo i mé koleno, jemuž jsem na podobné kozí stezce u Seče v listopadu přivodil bebí. Snad protože bylo světlo a sucho se nám tenhle přechod podařil bez zádrhelů a my někde u osady Goward sestoupili zpátky dolů k Sázavě. Čekali nás poslední stovky metrů a my se mohli nerušeně obdivovat roztomilé architektuře chat na obou březích řeky. Kousek za osadou Terezie jsme vyfuněli do protivně prudkého svahu k Lukám pod Medníkem a těšili se na cílovou prémii v podobě piva a utopence v hospodě U nádraží. Jenže hospoda byla zavřená, protože její osazenstvo zřejmě vypomáhalo na hasičskym bále U Holubů. Do příjezdu vlaku zbývalo 41 minut a Holubovic knajpa je od zastávky přesně tak blbě daleko, aby se tam sice stihlo dojít a zas se vrátit, ale jinak už nic. A tak jsme zůstali posmutněle sedět na zahrádce osiřelé hospody, hodnotili zážitky a palčivě vnímali chlad, který se do nás pouštěl, jak se slunce pomalu schovávalo za kopce.

I přes závěrečné zklamání však výlet nelze hodnotit jinak, než kladně. Okolí trasy je krásný a počasí bylo v sobotu vyloženě za odměnu. Dneska sice trochu bolim, ale koho to zajímá...