Turistická sezóna

 

...budiž zahájena

Je trochu protivný, jak člověk v dospělosti má na všechno strašně málo času, všechno pořád musí ladit s kalendářem, aby se to netlouklo s nějakýma povinnostma, ať už pracovníma, nebo rodinnýma. Bylo ostatně již mnohokrát postulováno, že dospělost je past na zlobivý děti, co na svoje nebohý rodiče navztekaně hulákaj, že až budou velký, budou si dělat, co chtěj.
No nebudete, koťátka. Jen vás těma limitama nebudou srát rodiče...

Ovšem o to teď jde pouze okrajově. Pouze do té míry, do jaké to hází Jezevcům vidle do plánování výletů za krásami naší vlasti a rozmanitostí chuti chleba našeho vezdejšího. Jeden nemuže kvůli dětem, druhej kvůli rodinný oslavě, pak oba kvůli práci, pročež když už to klapne, člověk kousne i menší kocovinku a jde, i když hrozí, že pozvrací první strom, kterej cestou potká. Což je v mém případě lípa před vchodem do našeho domu...

Nějak +/- takhle začal první letošní výlet Jezevcům. Termín jsme ladili řádově týdny a když jsme ho doladili na sobotu 18.2., pátek předtím jsem ...nešel spát včas. Šel jsem k Vávrům naproti Habře, která ten den roznášela, že si dáme šláftruňk a půjdem bydlet. Jaksi spontánně se šláftruňk rozrostl na vcelku fajn posezení s občerstvením, když se zhruba v čase obvyklé zavíračky vrátili pan hostinský s chotí rozjařeni z maturitního plesu čerstvě dospělého syna. Pamětliv programu následujícího dne jsem pil obezřetně, ale když jdete nakonec do peří ve tři ráno, v sedm nejste vyhajaný do růžova, ani kdybyste pili jen vodu (Takže proč si to pivo vlastně odpírat, no ne?)

Ale člověk na sebe musí bejt přísnej! I byl jsem. Vstal jsem, oblékl, sbalil a v 8:30 jsem byl na IP jak na koni. Odtud jsme už v plné sestavě odfrčeli na Háje, kde zapnutí pindíkometru zahájilo samotný výlet. Plánovaná trasa vedla vcelku známými místy; Újezd - Průhonice - Osnice - Horní Jirčany - Psáry... Všudy tudy už jsme párkrát šli, lhostejno, kterým směrem. Tentokrát poprvé jsme ale v průhonický oboře viděli opravdový myslivce číhat na opravdový divočáky. Vidíce přes nízkou a nepohodlně řídkou stěnu postarší pány se zbraněmi ležérně položenými v klíně, přidali jsme do kroku, aby nám nějakej odraženej slug nedal možnost balit holky na historky veteránů od Bachmutu (a v úplně nejhorším možném scénáři zároveň nevzal možnost ty holky zneuctít). V Horních Jirčanech jsme udělali pauzu v místní hospodě, kde nám výřečný výčepní ohřál polévku. Uzenou s rejží. Vypadala řídce, ale byla fajn.

Psáry. Psáry maj blbej kopec. Je úplně jedno, jestli jdete dolů, nebo se škrábete nahoru, slušný jméno mu nedáte ani v jednom případě. Snad jen když jdete dolů, má malé bezvýznamné plus za to, že se nad vámi netyčí jako ta tupá hora sádla, co vás na základce šikanovala. Nebohé obci nepomáhá  ani to, že tam pravděpodobně nemají hospodu (jestli mají, schovali jí fakt dobře). Jen pekárnu s docela dobrýma buchtama.

Teprve od Psár jsme se vydali cestou, po níž jsme ještě nikdy nešli. Okolo hřbitova přes kopec k rybníku Pytlíku. Cesta to věru nebyla příjemná. V sobotu dost foukalo. Na návrší mezi poli si toho nelze nevšimnout. Ovšem přetlačovat se se sveřepým vzdušným prouděním i cestou z kopce, to už je, přátelé, snad trochu moc, ne? Pravda ale je, že když jsme u obce Libeň sešli z otevřeného terénu do lesa v údolí Libeňského potoka a vítr nám dal pokoj, šlo se dobře a člověk si té pohody snad i víc vážil. A co teprv, když jsme v praxi vyzkoušeli přírůstek do turistické výbavy. 

Před posledním Memoriálem, který nás bohužel minul, jsem pořídil malý lihový vařič a balíček tabletek, abychom v průběhu dlouhého pochodu pozdně podzimní nocí mohli podpořit morálku čerstvě uvařeným teplým nápojem. Naše výlety nebývají ani zdaleka tak dlouhé, jako Memoriál československých parašutistů, ale přesto jsem neodolal pokušení ten vařič vzít a někde cestou vyzkoušet. Mezi Libní a Okrouhlem se na nás usmál krásný pařez, my se nenechali dvakrát pobízet, na chvíli se vedle něj usalašili a uvařili si čaj. To vám byla dobrota!

Uvařili, vypili, uklidili, šli dál. Okrouhlo samotné nás bohužel zase trochu rozesmutnilo. Jednak ho nějakej vůl zase postavil do kopce a mimo to jsme cestou míjeli nadobro zavřenou hospodu a to je vždycky smutnej pohled. Obzvlášť na vsi, kde těch kulturních center tak nějak z principu nebývá nějak zbytečně mnoho. Debatujíce o možných nepříznívých dopadech na občanskou společnost malé obce jsme se vykutáleli na kopec nad ní, kde se do nás na cestě mezi poli zase na chvíli mohl opřít vítr. Ovšem skutečně pouze na chvíli, protože po asi 800 metrech nás opět zahalil les a údolí bezejmenného potoka v něm. 

Jinými slovy jsme z toho kopce, do něhož jsme se v Okrouhlu vyškrábali, zase spadli a to hlavně proto, abychom o další necelý kilometr dál mohli funět do jinýho. Tentokrát to ale bylo s odměnou. Na tom kopci stojí obec Březová a v Březové, kamarádi, sousedé, bratři, maj pivovar! Nebudu si hrát na překvapenýho - právě na tenhle kopec jsme lezli jen kvůli němu. Jinak jsme klidně mohli zůstat dole a v klidu dojít k chatovým osadám v Záhořanském údolí... Ale nepředbíhejme. Ten pivovar je nevelký, avšak přívětivý, měli tam útulno, pivo jako křen a dršťkovou chutnou. A kdybyste ještě viděli tu servírku...

Pak už jen zbývalo dokutálet se do Davle na vlak, což lze nejlépe právě tim Záhořanskym údolim. Na kraj už pomalu padala tma a my zjistili, že na ten vlak bychom si museli asi hodinu a půl počkat. Ne, že by se tam nebylo jak zabavit, v Davli jsou ty nádražky vlastně hned dvě. Ale představa, že budeme čekat do půl osmý na vlak, kterym se pak ku Praze povlečema skoro hodinu, nás v tu chvíli nenaplnila tím pravým nadšením. I sebrali jsme se a šli si přes řeku počkat čtvrthodinku na autobus.

Když to shrnu - výlet byl fajn, tahle místa máme rádi, jinak bychom se tam nepotloukali tak často. Držkování na kopce tedy neberte příliš vážně, ona by ta krajina bez nich byla docela nudná. Člověk jen potřebuje bolavým nohám ukázat, že je v tom s nima...