Rozloučení s letošním vandrováním
"Ty hele, až se nám ty pracky trochu zahojej, nedáme si ještě před koncem roku nějakou decentní tečku za letošní turistickou sezonou?" tázal jsem se parťáka, tušim, tak tři dny potom, co jsme si nad plamenem vydezinfikovanou jehlou prošili ty hluboké dojmy, co se nám udělaly na chodidlech při Memoriálu. Proti návrhu se nijak vehementně nestavěl, tak jsem se nad mapama zahloubal odkud kam by se tak dalo jít, aby si to člověk užil.
Vyhloubal jsem přerozkošnou trasu z Mrače do Strančic, odhadem tak dvacet kilometrů malebným krajem Ladových obrázků zimních koulovaček a hospodských rvaček. Na mapě najdete strohé pojmenování Benešovská pahorkatina.
Termín výletu jsme utřepali na 29. listopad a nedalo to vlastně ani moc práce, protože Habra svoje akce už má touhle dobou taky vesměs uzavřený, takže kolizí nebylo třeba se obávat. Sešli jsme se v osm ráno na Wilsonově nádraží plni radosti z toho, že mně se podařilo pořídit lístky na správný vlak a parťák byl neméně úspěšný při výběru hotovosti. Dobrou náladu ještě prohloubilo zjištění, že ČD už čtvrt hodiny před odjezdem věděly, z jakého nástupiště náš vlak vypraví a neváhaly se s námi o tuto informaci podělit. A dokonce ten vlak vcelku včas i odjel! Když se daří, tak se prostě daří!
Vystoupili jsme v Mrači do mrazivého časného dopoledne. Na zemi ležel sníh, v údolí se mezi domy v Podmračí válely zbytky ranního mlžného oparu a my v té vší romantice zvící aljašské divočiny řešili plytkou a únavnou otázku, jak se dostanem přes koleje, protože žádný přechod, podchod ani nadchod se nám nikde viditelně nenabízel. Nechali jsme projet jeden rychlík, s nímž jsme se rozhodli nepřetlačovat, abychom vzápětí nedbali zákazu a přeskotačili rovnou přes koleje. Po schodech náledím jen trochu šmrnclých jsme sestoupili do údolí Benešovského potoka, kterým jsme šli podél železniční trati zpět k Čerčanům. Sníh nám křoupal nohama, šlo se nám vesele převelice, minuli jsme chatovou osadu Ztracená stopa, kde nás z dobré nálady nevytrhl ani velký pes (v kohoutku asi dvacet centimetrů), který se nás pokusil sežrat...opatrně...z povzdálí... Minuli jsme i muzeum Škodovek, jehož budovy sami vypadaly na muzejní exponáty (před restaurováním) a došli k čerčanskému nádraží, vedle něhož stojí Tesco. Ne, že by nás takhle časně trápil hlad, to vůbec, proti tomu jsme byli obrněni dostatkem vůle a housek a se šunkou. Ale pohonila nás mlsná, kterou jsme ukojili s vlídnou pomocí uvnitř obchodu schovaného lahůdkářství, kde jsme zakoupili každý zhruba patnáct deka salátu. A k němu pak pořídili dohromady tři rohlíčky místo lžic. Můj hermelínovej byl, řekl bych, až sprostě dobrej, parťák si na svym pochoutkovym taky pošušňal.
Aniž si toho dotyčný všiml, skamarádili jsme se při pojídání všech těch dobrot s yorkshirským teriérem, který se před krámem klepal zimou sofistikovanému zimnímu oblečku navzdory a poštěkával tak unaveně, jako by na něm panička šetřila a do řitě mu místo duracelky strkala nějakou no name tužkovku od vietnamců. Aniž si toho dotyčný všiml, s řečeným yorkshirským teriérem jsme se rozloučili a hleděli z Čerčan zmizet, než tam zase někde budem muset něco sežrat, protože než jsme obec opustili, hodili nám tam pod nohy dvě hospody, cukrárnu a nakonec ještě jedno bistro.
Ale my na sebe byli přísný!
...a navíc měli zavřeno...
Sotva jsme opustili jednu obec, vpadli jsme do druhé. Malá ves jménem Lštění těsní se mezi Sázavou a železniční tratí na úpatí vrchu Homole a její roztomilost podtrhuje vedlejší kopec s kostelem svatého Klimenta, který do jejího katastru patří taky a je z něj určitě tuze krásný výhled do kraje. Někdy vám jej s parťákem zdokumentujem, ale budete muset vydržet, až nebude hrozit, že si cestou nahoru třikrát zlámem hnátu na ledu, nebo tak něco. S civilizací je Lštění spojeno železným mostem rezatým tak, že auta na něj nesmí vůbec a pěší jen podívat z dřevěné lávky vedle. Po ní jsme přešli přes Sázavu a jak kouzlem se octli ve Čtyřkolech. Tady už to známe, těma jsme šli už mockrát tam nebo zpátky, vždycky v tom někde nějak byla namotaná senohrabská plovárna a bistro Baštírna u soutoku Sázavy s Mnichovkou. Tam jsme mířili i tentokrát. Tuze hezké místo ve stínu stromů pod zříceninou hradu Hláska nás tentokrát přijalo naprosto netečně - plovárna neplovala, Baštírna nebaštila. Vzhledem k počasí, které cele odpovídalo roční době, nás nijak nešokovalo, že jediný, kdo nás tu nadšeně vítal, byla kočka, která vypadala, že by z nás něco k jídlu spíš vyndala, než že by nám šla smažit cmundu s uzenym. Ale jinak byla vcelku milá.
Údolí Mnichovky nás dovedlo do Senohrab, kterýma jsme profičeli bez zastávky až za tunel pod železničním pešunkem u zříceniny hradu Ježov. Dali jsme si sváču a dali jsme si ji správně, protože odsud to bylo do kopce až...až...skoro furt už. Mnichovku vystřídal Kunický potok, proti jehož proudu jsme došli do Mirošovic. Tam jsme za chodu pouze před dveřmi do hospody U Aničky povinně podrbali za uchem vítacího psa a pokračovali dál na Božkov, kterej je celej nějakej...víc vertikální, než si ho pamatuju. To by mohlo mít něco společnýho s tim, že když jsme tudy šli naposled, ubírali se naše kroky opačným směrem a tak ten svah člověk nebral tak úkorně. Mimo to jsme kousek před Božkovem nakousli poslední pětikilometr a ten stojí za prd vždycky.
Za Božkovem jsme nakrátko zmizeli do lesa, přeskotačili přes korýtko potoka, ke kterému jsme s kyblíkama chodili pro vodu, když mě jako mrně mrňavý, že by se tatínkovi do dlaně vešlo, maminka brala na prázdniny k babičce. Bydlela v domečku na okraji nedalekého Vávrova, kde měla dva pokoje - světničku, kde se dělo všechno a parádní pokoj s kredencí se svátečním porcelánem, stolkem s háčkovaným ubrusem jak pavučinka a truhlou s peřinama...
Minuli jsme kapličku svaté Anny, před níž je malá studánka, která sice narozdíl od potoka vyschlá není, ale pitná už prý teda taky radši ne.
Minuli jsme hřbitov, kde mi leží kus rodiny a táta se strejdou tam za hvězdných nocí jistě lemtaj pivo a mastěj karty.
"Hádám, že tu navigaci už asi mužu vypnout, co?" pousmál se parťák a já sebevědomě přisvědčil. "Jen nás teda k tý cílový prémii doveď tak, abychom tam došli s plným počtem zubů a nezměněným tvarem končetin." doplnil a já sebevědomě přisvědčil.
...abychom, sotva dokončil větu, došli ke svahu, o němž jsem sice věděl, že tam je, ale tak úplně jsem nepočítal s tím, že něco tak krátkého bude místním prckům stát za to, aby to uklouzali bobama... No poradili jsme si a vlastně to ani nebylo žádný velký drama.
No a pak už nám k pípě zbývalo jen pouhých 600 metrů. Pro zdatné jezevce žádnej soupeř a tak jsme o pár minut později seděli v restauraci U Milotů a těšili se na tankovýho Kozla a kaťák s bramboráčkama. Oboje bylo dobrý!
Protože Zavírák se Zavírákem nezove jen tak pro nic za nic, dejme závěrem slovo parťákovi s trochou statistik:
"Včera jsme s Galahadem dali za Jezevce poslední pochod letošní turistické sezony. Nacourali jsme bezmála 300 km, nastoupali 4098 metrů, strávili na výletech cca 57,5 hodin "čistého času" a 73 hodin celkově. V zimě i v teple, v suchu i v dešti/sněhu, ve dne i v noci. Čas jsme vyplňovali hovory všeho druhu, od nekorektního humoru až po zásadní a seriozní společenská témata.
Žádné komentáře:
Okomentovat