Odjinud jinam

 

aneb Na výlet s ČD

Nějak teď přes léto nemám na to psaní náladu a kdybyste věděli, vůbec byste se nedivili. Ovšem byl bych chuligán hovadskej, kdybych se na to vyflák úplně, jelikož minimálně v srpnu jsem pořídil velice mnoho zážitků, které by za ublognutí stály. Červenec si moc nevybavuju, ale určitě byl taky fajn...

Příkladně hned o druhém srpnovém víkendu jsem se s dětmi odebral na pěknou malou říční plovárnu při soutoku Mnichovky a Sázavy, kde se devátého srpnového dne konal věhlasný turnaj v ping pongu, který láká stále větší masy hráčů stále vyšších kvalit.
...přesto letos vyhrál stejnej týpek, jako v předchozích pěti ročnících...
Děti se zúčastnily juniorské soutěže, v níž obsadily druhé, třetí a čtvrté místo. 

Nebo hned následující sobotu, kterou jsem trávil ve společnosti klubových bratrů na Dobříšské šelmě, která se letos obzvláště vydařila. Na stolech bylo k vidění téměř 900 modelů, prodejců bylo též dost, počasí příliš nezlobilo... To vše dohromady mi toho dne vyrobilo nebezpečně dobrou náladu, která se projevila nemravně rozcapenou peněženkou.

V týdnu, který po Šelmě následoval, jsem měl pár dnů dovolené, kterou jsem s dětma a tchánem trávil na severním Plzeňsku. Přátelé, ten kraj je kouzelnej. Krajina se roztomile vlní, příroda zde vytvořila krásná zákoutí. Přebývali jsme v kempu U Hrocha, nedaleko kterého se v malebné krajině placatí nejmladší závalové jezero v Čechách - Odlezelské jezero, které vzniklo na konci května 1872, když se do koryta Mladotického potoka sesunul západní svah Potvorovského kopce. Příčin bylo více - díky vlastní geologické struktuře se kopec pomalu sesouval sám o sobě, otřesy z pískovcových lomů a čerstvý zářez pro stavbu železniční tratě mu na stabilitě taky zrovna nepřidaly a prudký déšť v noci z 25. na 26. května 1872 na to celý bouchnul štempl. Ovšem jezero je krásný, děcka byly celý pryč z celý tý skoro pravěký scenérie, kde starý stromy tlející ve vodě slibují bohatou nadílku uhlí pro velmi budoucí generace a na kamení těsně pod hladinou se líně povalujou sladkovodní škeble. Já se jednoho vlahého večera rozhodl pro svižnou procházku nahoru na kopec, kde lze ve složité  změti plošin a roklinek najít nemalé množství tábořišť, ba i trampských sroubků. A to jsem vám ještě nevyprávěl o těch kulervoucích výhledech z terasy muzea v Rabštejně nad Střelou, kterej navíc sám působí dojmem, že ho někdo vestavěl do zříceniny středověkýho hradu...
Krom toho by se v tomhle kraji takový student architektury nejspíš zakopal tak na sto let, protože v každym druhym vidlákově o pěti domech, je jedním z těch pěti domů kostel od Santiniho. Nejkřiklavějším příkladem budiž Mariánský Týnec. Ten sice má těch domů víc než pět, přesto tu ale někdejší cisterciácký klášter zaujímá zhruba třetinu rozlohy obce...

 

Ve světle takto intenzivních a v neposlední řadě také početných zážitků se může jevit zvláštní, že vám jako zlatý hřeb večera naservíruju krátký výlet skrze končiny nesrovnatelně méně působivé... Dohodli jsme se s bratrem Jezevcem, že v průběhu těch prázdnin alespoň jeden výšlap musíme zvládnout, ať nám pak ty hnáty neupadnou, protože jako každý srpen i letos chrudimští vyšeptali otevření registrací na aktuální ročník Memoriálu československých parašutistů, kterého svojí rostoucí křupavosti navzdory opět hodláme zúčastnit.

Nuže 30.8. jsme se v 9:00 sešli u pokladen na Hlavním nádraží a jali se vyčkávat na vlak pravidelné linky S9, který by nás odvezl do Pyšel. Odtud jsme hodlali jít skrz lesy mezi Gabrhelama, Vavřeticema a Klenovou ke Kamenici, odtud dál přes Kostelec u Křížků do Nechánic ke Zdeňce, kterou jsme již dlouho nenavštívili, což jsme se toho dne rozhodli napravit. Závěrečná část výletu by nás dovedla už jen z kopce do Psár na autobus.

Pakliže jste v posledním odstavci zaznamenali důsledné použití podmiňovacího způsobu, jistě se vám mezi ušima urodilo spoustu otazníků. Nebojte, nenechám vás tápat dlouho.

Že tenhle výlet bude něco extra, jsme začali tušit zhruba v 9:15, kdy světelná tabule s odjezdy vlaků suše oznámila, že spoj v 9:21, kterým jsme chtěli jet právě my, je z technických důvodů zrušen. Radost jsme z toho zrovna neměli, ale zůstali jsme v klidu, protože vlaky na Benešov jezdí každou půl hodinu. Rozhodně jsme tedy mohli dopadnout hůř. Vlak v 9:51 jel se vcelku obvyklým zpožděním 10 minut. 
...aby pak asi 20 minut stál v Uhříněvsi na nádraží, kde čekal na protijedoucí spoj a rychlík, který jel po stejné trati do Lince, protože minimálně skrz Kolovraty se jezdilo jen po jedné koleji...

A tak když jsme v době, kdy jsme dle původního plánu měli vystupovat v Pyšelých, seděli v nehybném vlaku v Uhříněvsi, začali jsme se vážně zaobírat myšlenkou trasu přeplánovat z některé z bližších vlakových zastávek. Vyskočili jsme si hned v Kolovratech a se značnou úlevou, že už jdeme po svých, se odtud vydali skrz obec do úpravného lesoparku mezi Kolovratama a Lipanama. Ty jsme jen tak po okraji lízli a remízkem v korytě Pitkovického potoka pokračovali do Nupak. Nebylo to zcela samo sebou - k remízku jsme šli pěšinou přes pole, na níž jsme si nabrali do vzorku solidní množství bláta, které pak sestup do toho koryta značně zpestřilo. Navíc jsme se nějak potřebovali dostat přes ten potok, přičemž navigace se nám jako relevantní možnost snažila vnutit brod. To by samo o sobě nebyl problém. Fakt, že na přístupové cestě k brodu bylo po kolena bláta už však ano. Věnovali jsme proto několik málo minut důkladnějšímu průzkumu a našli si hezkou dřevěnou lávku.

Nupaky byly jednim slovem otrava. Bylo to po asfaltu a do kopce a prostě víc jak kilometr nuda. Prošli jsme Dobřejovicema a Herinkem a někde za ním, zhruba po deseti kilometrech pochodu jsme s parťákem seznali, že dneska jsme z toho nějak celý nakřivo, nemužem chytit takovej ten správnej pohodovej pochodovej rytmus a vůbec nás to dneska tak nějak sere. Snad proto nám hned v následující vsi, konkrétně v Radějovicích, osud do cesty přihrál nafukovací skákací hrad! Byl skvělý. Byl velký, prostorný a byl vybaven dvěma (!) klouzačkami. A měl u sebe pípu a party stan s lavičkama... To místní hasiči chystali pro místní rozloučení s létem. Po děti hrad, pro rodiče pivo a něco z grilu. Když jsme se na místo činu dostali my, gril se roztápěl a u pípy jsme prý byli vůbec první zákazníci. To nám udělalo radost velikou a místo dvou piv dohromady jsme vypili dvě každý. A shodli jsme se na tom, že kdybychom neměli naplánovanou tu Zdeňku, k níž jsme i po tý převoraný trase mínili dojít, asi bychom zůstali a místním hasičům pomohli se zbavit i toho mrtvého těla na grilu. Ale byli jsme na sebe přísní!

Z Radějovic to do restaurace U Zdeňky bylo již pouhých 5 kilometrů, které jsme překonali, nebál bych se říci, střelhbitě. Když jsme prošli Sulicema a na kopci Na Brdech míjeli jabloňový sad, v podstatě jsme se už ani nesnažili tvářit, že nás zajímá něco víc, než co Zdeňce sežerem a kolik jí toho vypijem. 
Usadili jsme se na zahrádce, vypili pár jedenáctistupňových Bernardů a přepečlivě se pověnovali výběru pokrmů. Volba nakonec padla na holandský řízek s kaší a moravskýho vrabce s houskovým knedlíkem a zelím. Mně vrabec chutnal, parťák si na kvalitu holanďáka taky nestěžoval... Chvíli jsme poseděli, moudře pohovořili - tentokrát na téma elektromobility - a vydali se přechroupat poslední úsek cesty na ten autobus.

Ne však do Psár, jak bylo v plánu původně, nýbrž do Jílového. Nedělali jsme z toho vědu, šli nejrychlejší možnou trasou, kterou nám mapy naplánovali přes pastviny mezi Jílovým a Radlíkem. Žádný nerudný tur proti tomu neprotestoval, pročež jsme do Jílového dorazili celí, živí a zdraví a bez úrazu. Zamýšleli jsme dát si při čekání na autobus závěrečné pivečko v restauraci U Floriána, v tom nám však zabránili zamčené dveře... Průčelí hospody vypadalo značně unaveně a cedule na dveřích, která oznamovala dovolenou od 8.9.25 působila poněkud matoucím dojmem. Ale doufejme, že když někomu stálo za to tu dovolenou ohlašovat, úplně ztracená ta hospoda není.

No a to by bylo asi tak všechno. V autobuse se mi ze všeho nejvíc chtělo spát.