Karlštejn

 

aneb Na silnici v Roblíně leží pětikoruna.

Přátelé, kolegové, bratři, sestry, sousedé...známí...musím říct, že to neni prdel! Vážně neni! Když se vám žena, tak jako teď mně, prostřílí do národní reprezentace v dynamický střelbě a chystá se na mistrovství světa, ladit v kalendáři nějaký termíny pro pěší turistiku tak, aby nekolidovaly s Habřinýma přípravnýma závodama, je úkol nesnadný.

...a nám se ho ani během prvního dubnového víkendu najít nepodařilo, pročež jsme se dopustili domácího experimentu a děti vybavené dostatkem všeho myslitelnýho ponechali pod vzdáleným dohledem jejich babičky a tety. Habra po sedmé ráno odfrčela směrem k Táboru, já nedlouho poté na Stodůlky.

Tam jsme se pár minut po půl deváté ráno sešli s parťákem a vydali se na cestu k Řeporyjím. Vystavili jsme sýrové držtičky jarnímu sluníčku a spokojeně při tom vykračovali svěžím ránem skrz pražskou periferii, která si nějak zvládla zachovat svůj maloměstský ráz. Za železničním viaduktem už věru mnoho nezbývá ani z toho maloměsta, kamenitá cesta se tam kroutí do svahu mezi poli a lukami a ohradami s koňma a celý to působí vcelku westernově dokud nevyfuníte nahoru k silnici od Slivence k Ořechu.

Tam jsme se s civilizací rozloučili na pár následujících hodin. Okolo lomů Cikánka a Špička jsme došli k Maškovu mlýnu v údolí Radotínského potoka, jímže jsme pak pokračovali dál až k obci Choteč. Rozkošná divočina, do níž ani signál radši moc neleze, skýtá mnoho roztodivných zážitků. Příkladně nevím, jestli jsem někdy viděl víc mrtvých žab. No pak tu máme některá blízká setkání, která - přemýšlím-li o tom takhle s odstupem v teple domove - bych si býval vlastně i odpustil.
Právě jsme procházeli vůkol Taslarova mlýna, žertovali o objektech vhodných k rekonstrukci, když tu jsem kdesi vlevo periferním viděním zaznamenal pohyb. Zajímavé je, že si vcelku přesně vybavuji tu sekvenci, v níž mi "one step at a time" docházelo, na co to vlastně koukám, když jsem směrem k tomu pohybu otočil hlavu.
"Zvíře - pyžámko - víc pyžámek - jé, selátka - do hajzlu, svině!"
Na protějším břehu potoka ležela bachyně, pochrupovala a nechala svých pět nebo šest mrňat hemžit okolo mléčných žláz. Jen tak v tichosti jsem hlesnul "Hele." a pak jsme na ten málo vídaný výjev ze života divé zvěře valili bulvy oba. Parťák se jal pořizovat fotodokumentaci. Bachyni něco trochu vylomilo ze spaní, loupla po nás okem, ale nikdo nedělal žádný prudký pohyby, pročež jsme situaci vyřešili smírně.

 

Dál jsme minuli pár vcelku malebných chatových osad až jsme dospěli k okraji Chotče, kde se šumění Pájina vodopádu snoubilo s vůní právě pečeného chleba. To ve mlýně U Veselých zrovna pořádali kurz pečení chleba a mazanců a jednomu z tý nádhery, útočící na několik smyslů zároveň, šla hlava kolem. V Chotči jsme si dali pauzu na sváču. U radnice tam mají malou sámošku, kde jsme zakoupili něco k snědku a grepový pito na spláchnutí.  

Od Chotče nás cesta vedla k malé obci jménem Kuchařík. Jak byl předchozí úsek hezký, tak tenhle stál za...nebyl hezký. Na cestě ke Kuchaříku jsme překonali nejvyšší bod na trase, který měl podobu úplně holého kopce, na kterém hádejte co... Foukalo jak prase! Ne, že by se to jarní sluníčko nesnažilo, ale dubnový vítr pořád umí být protivně studený. A tak jsme byli rádi, když jsme z toho kopce zase spadli trochu do dolíku a mezi domky navíc. Za Kuchaříkem už byl v tomto ohledu celkem klid. Roblín je trochu utopený mezi okolními kopečky a od něj k Mořině se pak jde zalesněným údolím.
"Kdo sem sakra dal ty krkonoše?!" vydechli jsme téměř unisono, když jsme z onoho zalesněného údolí vypadli v Dolním Roblíně a před námi se otevřel výhled na kopec k Mořině. Nakonec nebyl tak strašnej, jak zespoda vypadal...

V Mořině jsme nakousli svůj oblíbený Poslední Pětikilometr. Tři z těch pěti ale byly výhradně z kopce a navíc zhruba napůl rozdělené zastávkou na pozdní oběd v hostinci U královny Dagmary v karlštejnském podhradí. V nápojovym lístku inzerovali hostomickýho Fabiána, což je naprosto epesní pivo, který chcete-li ochutnat, tak já vim kde... Na čepu ho teda bohužel neměli, ale jedenáctistupňový Karel IV z pivovaru Rudná rozhodně taky nezklamal. A ten moravskej vrabec, kterýho jsem k pivu přikusoval byl pochopitelně taky skvělej.

 

A odtud už jen na vlak. Cestou k nádraží jsme sice trochu ohrnovali pysk nad fotbalovýma šálama, trikama s Che Guevarrou a jiným zaručeně staročeským zbožím, zároveň je ale potřeba ocenit, že místní hospody se s cenotvorbou nijak zvlášť ze řetězu neutrhly. Definitivně poslední utracený peníze skončily v Hukvaldské pekárně, odkud jsem vzal dětem domu výslužku v podobě povidlových buchet...

Výlet nelze hodnotit jinak, než kladně. Už jen kvůli tomu, že když teď popatřím na teploměr za oknem, nemůžu se zbavit dojmu, že na nás to hezký počasí tak trochu čekalo.