Pohádka pro tatínka

protože tatínkové rádi jedí...

V naší hronovské haciendě nachází se v ložnici starý, leč funkční gramofon. V téže ložnici, jen o pár kroků vedle, stojí almara a v ní je počty skromná, žánrově však bohatá, sbírka gramodesek. Když počasí blbne, pouští si děti elpíčka a vesele křepčí tu na Beatles, jindy na Stouny, nebo Def Leppard. Ovšem asi nejvíc si oblíbily desku Vašek vypráví, na níž o 45 let mladší Václav Neckář čte pohádky Františka Nepila a prokládá je zpěvem písní, často převzatých od interpretů z dekadentního západu.

"Tatí, tatí...poď poslouchat, teď bude vyprávět pohádku pro tebe!" hulákal na mě s očima navrch hlavy inženýr, když Vašek začal vyprávět pohádku pro tatínka - totiž pohádku řeznickou. Ústřední postavou řeznické pohádky je řezník pan Švestka, který je ve svém řemesle takový přeborník, že je pro čuníka radost dostat se mu do rukou. To se to prasátko se směsí radosti a trémy ptá, jestli si má stoupnout tak? ...nebo snad radši semhle?
"No, stůj takhle... Ale zdvihni víc hlavičku... A usměj se." poprosil ho pan Švestka. Pak čuníka posolil, popepřil - ani málo, ani moc, nýbrž tak akorát - a udělal ťuk... A čuník se naráz rozpadl na jitrnice, jelítka, prejt, špekbuřt neboli tlačenku...

A abyste věděli, já jednoho takovýho pana Švestku znám. Má takové malé roztomilé, nebál bych se říci malebné řeznictví ve Střešovicích a nejmenuje se Švestka, nýbrž Hudera. Což ovšem ničemu neškodí a ty jitrnice, jelítka, prejt, tlačenka, prdelačka, kolínka, gulášek, párečky, klobásky, bůčky i špíčky jsou přesně tak dobrý, jak si představuju od toho Nepilova pana Švestky. Snad jen ty čuníci mu pod kudlu neskáčou tak ochotně.

A tenhle pan Hudera během zabíjačkové sezony pořádává v tom svém malém roztomilém, nebál bych se říci malebném řeznictví vepřové hody, kde býval klan Galahadů pravidelnými návštěvníky. Od zastávky Ořechovka vyšlapete krátký kopeček (to abyste si ty dobroty zasloužili) do ulice Nad hradním vodojemem, jejíž maloměstský ráz je podtržen návštěvníky klábosícími u otevřených vrat s cigárkem v jedné a pivem v druhé ruce. Protože žízeň je na těch hodech pochopitelně taky čim hasit. Za vraty otevírá svůj jen zdánlivě temný chřtán úzký průjezd jen tak na jednu dodávku, který vás dovede do útulného dvora, kde to obvykle jistě klokotá veselou činorodostí, který dnes však nahradila rozměrná paraplata chránící spíš před deštěm než před sluncem, vysoké stoly ke stání a nějaký ten plynový ohříváček, aby pohodlí bylo dokonalé. Vůkol stolů postávají spokojení lidé, kterým dosud nic nebylo a je jim líp, baští tu mastnou nádheru, vyměňují si rozverné zdravice a chleba mají vedle talířů, jen aby si měli do čeho otřít ruce...

Jako do všech dobrejch věcí, hodil nám do toho vidle kovídek, po kterym jsme na pěknou tradici návštěv ve Střešovicích tak úplně nenavázali. Pro vinnou klobásu na štědrovečerní tabuli jsme si tam nikdy jezdit nepřestali, ale na hody jsme zašli po hodně dlouhé době teď v sobotu. Přátelé - bylo to přesně tak dobrý, jak si to pamatuju! Ta prdelačka! ...ty výpečky! ...ta plná mísa prejtu světlýho i tmavýho! ...ovar! ...guláš! Vedle pípa s pivíčkama od Herolda a plnej tác vdolků navrch. Kdyby mi žena ještě vedle v prodejně nekoupila plátek tlačenky s pečeným masem k večeři, žral bych tam nejspíš ještě teď...