Galahad the Paperslayer

 aneb S Habrou na střelnici

Když děti odjedou na tábor, dává to rodičům ne snad netušené, rozhodně však vzácné příležitosti. Odmyslíme si teď, vy čuňata, činnosti, u nichž ty děti z principu zas až tak dalece překážet nemohou, jinak by nebyly tři.

Již od sobotního dopoledne jsem se hroužil do představ, co bychom se ženou všechno mohli, když se nám o děti stará dostatečně daleko někdo jiný. Mohli bychom třeba vytáhnout kola a vyrazit na výlet. Jakože opravdový výlet, ne jen objet pár cestiček v Milíčáku. To jsem záhy zavrhl a ještě v tu sobotu si to vyřídil sám. 

Bazén! Mohli bychom spolu na Šutku a užít si to bez nutnosti střídání v dohledu nad mláďaty. Dát si mnoho bazénů. Tolik, až by ruce hrozily upadnout, a pak si jít pohovět do výřivky. To zavrhla žena a neděli jsme trávili po lokty zabořeni do toho, co si naši tři kulíšci nastřádali na podlaze svého pokoje.

"Nechtěl bys se mnou na střelnici?" zeptala se žena někdy v neděli, toho času pohroužená do svých vlastních představ a spekulací, v nichž se jí jako dobrý nápad zjevila kombinace společně tráveného času s tréninkem na nadcházející Hot Shots. Jasně, že chtěl. V pondělí po práci jsme se sešli doma, vypili kávičku a dali se do balení. Camp Zero, kde jsme měli zarezervovanou hodinku na jednom střeleckém stavu, má jistá omezení stran kalibrů, kterými je tu dovoleno střílet, takže některé zbraně musely zůstat doma v trezoru. I tak ale otázka "Co si chceš vyzkoušet?" rozhodně nebyla zbytečná. Nakonec s náma jely dvě dlouhé a dvě krátké zbraně. Nebo taky dvě devítky a dvě malorážky. No prostě 4 kusy - tak akorát, aby to bylo pestrý a nebyla dřina to na tu střelnici dotáhnout.

S pražskýma střelnicema to má drahá zřejmě podobně jako já s modelářskýma kvelbama - neni jich moc a z těch, co jsou, oblibuje tak dvě. Pročež srdečné "Jé ahoj Habro!" které se ozvalo hned, jak jsme vešli do baráku, nijak nepřekvapilo. Pro mě to znamenalo dvě pětačtyřicítky, které jsem si mohl vyzkoušet taky. Vedle klasické westernové lever action opakovačky ještě Kimber 1911, takto moderní varianta americké armádní pistole Colt M1911, která pamatuje trestnou výpravu přes mexickou hranici proti Pancho Villovi. Ale nepředbíhejme...

"Co chceš zkusit nejdřív?" přeptala se žena laskavým tónem a já se chopil jediné ze čtyř zbraní na stole, ze které jsem už střílel. Revolver na první pohled vyhlížející, jako by ho u nás v kuchyni zapomněl Drsný Harry, je takový beránek v rouše vlčím, který mocně klame tělem a navzdory neskromným rozměrům se krmí střelivem ráže .22 Long Rifle. Ale zas se tam těch nábojů vejde 9. Ve stejné ráži je i opakovačka, kterou jsem střílel hned potom. A vlastně jsem se jí věnoval většinu času, jelikož ten pákový mechanismus natahování je tak nějak zvláštně uklidňující... Člověk sice ani na těch vcelku nicotnejch 15 metrů moc nevidí, kam mu to lítá (což zejména ze začátku s tím revolverem přineslo trochu nepříjemný překvapení - na ZP bych nastřílel, ale až na to dojde, radši bych líp), ale je to celý takový hodný, že bych si s tim nejspíš vydržel hrát mnohem déle, než tu hodinu, co jsme na střelnici byli.
"A chceš si zkusit tuhle?" houknul na mě z vedlejšího stanoviště Fousáč a nabídl k ochutnání opakovačku technicky vzato stejnou, jako je Habřina malorážka, ovšem s poněkud důraznější ráží .45 Long Colt. "A prosim tě, dej si tam těch nábojů aspoň pět, jo?" No tak jo. Děcka, to vám byla legrace... Představte si, že ty zásahy v terči byly i vidět!
Hned po pušce přišel na řadu již výše zmíněný Kimber. Má řadu pěkných vlastností - je to jednoduchej poctivej kus železa, překvapivě ale nijak zvlášť těžkej, do ruky padne pěkně, při střelbě se chová mravně. Už ne tak hezké je, že když ho chcete domu, připravte si tak padesát papouchů...

Bonbónkem, který jsem si nemohl nechat ujít, byly zbraně, se kterými moje drahá žena jezdí na závody. TS Orange, takto vcelku luxusní varianta staré známé pistole CZ75, je speciál určený pro sportovní střelbu a má spoustu vychytávek, které způsobí, že se do toho terče trefuje v podstatě sama. Ono to zní vesele, ale pravda je, že tahle pistole je z té sorty zbraní, jejichž přesnost ze všeho nejvíc limituje střelec tím, jak moc blbě vidí, nebo jak si při mačkání spouště zbraň strhává do stran... A na úplný závěr mi má drahá trochu rozechvěle půjčila závodní karabinu. V terminologii IPSC jde o zbraň typu PCC - pistol calibre carbine, tedy zbraň konstrukčně odpovídající pušce, ovšem komorovaná na krátký pistolový náboj. V našem případě jde o kousek z dílny Aero Precision, který vychází z pušky AR15, ale používá náboje ráže 9x19 podávané z dlouhého pistolového zásobníku. Pan doktor z Neveklova měl (chvíli) auto, které samo jezdilo. Tohle je flinta, která téměř sama střílí. Tedy nechápejte mě špatně, pořád tam musíte bejt a tu spoušť mačkat. Ale ona je tak strašně hodná! ...žádná rvačka o vracení do zamíření po každym výstřelu se nekonala, tak jsem si posledním vystříleným zásobníkem toho dne trochu spravil chuť po tom neslavnym začátku s malorážkovym revolverem...

A vůbec... Jdu se učit!