sobota 13. června 2020

První Eso

Skryt mezi stromy hlídal křižovatku na silnici k Pociechu. V druhé polovině září bývají rána chladná, ale vzdálený lomoz prozrazoval, že zde, v Kampinoském lese, bude za chvíli pořádné horko. S okem připraveným na okuláru a prstem na spoušti jen s největším úsilím krotil nervy. Zachoval chladnou hlavu a tanky, které se po silnici blížily a mířily zřejmě na Pociech, nechal projet. Palbu zahájil na odkryté boky dvou lehkých tanků Pz.Kpfw.35(t) a jednoho středního Pz.Kpfw.IV... Když zbraně zmlkly, bylo zřejmé, že tyhle tanky doválčily. Jejich posádky na léčku ani nestihly zareagovat.
Nějak takhle - nebo možná úplně jinak - mohlo dojít k boji mezi polskými a německými tanky, v němž Edmund Roman Orlik získal první tři zářezy na pažbě. Do konce bojů v Polsku své skóre znásobil. Některé zdroje hovoří až o 13 zničených německých tancích. Je pravda, že ne vždy je stoprocentně ověřitelný právě Orlikův zásah. A je rovněž pravda, že o zasažených německých tancích by bylo lépe hovořit jako o vyřazených, než zničených. Němci totiž během polské kampaně (prý) utrpěli ztrátu sedmi set tanků, z nich se ale celé čtyři stovky vozidel podařilo opravit a vrátit do služby. To ostatně byl i případ dvou v perexu zmíněných tanků Pz.Kpfw.35(t). Schopnosti Edmunda Orlika to ale nijak nedegraduje. Obzvláště uvážíme-li, na jakém vozidle status prvního tankového esa 2. světové války (tím pádem prvního tankového esa vůbec) získal. Byl jím tančík TKS. 2,6 metru dlouhý, 1,8 metru široký a 1,3 metru vysoký, 3 tuny vážící trpaslík disponující pancířem o síle nejvýše 10 milimetrů. Orlikovo vozidlo bylo jedním z pouhých 24 kusů, které byly vyzbrojeny kanonem ráže 20 milimetrů. Zbylých 236 vyrobených tančíků TKS bylo vyzbrojeno pouze jediným kulometem ráže 7,92, takže pro německé obrněnce nepředstavovaly ohrožení. Mimo tyto sériově vyráběné varianty byly učiněny pokusy vyzbrojit tančíky dělem Puteaux SA18 ráže 37 milimetrů. Pravděpodobným zdrojem těchto francouzských zbraní byla flotila dosluhujících Renaultů FT, tanků sice převratných, leč přecijen už notně dědkovatících. Výkony zbraně samotné asi v polovině třicátých let také zrovna neoslnily, neboť kam mé (pravda - mělké) znalosti polských tanků sahají, výše zmíněná "dvacítka" z dílny švýcarské firmy Solothurn byla vybrána právě místo mnoha ofenzivami prověřené SA18.

Tolik historické okénko. Jako modelářská předloha mě tenhle cvrček velmi dlouhou dobu míjel. Důvod je v zásadě jednoduchý - v dějepisech nám toho pančelky o marné, leč statečné obraně Polska moc neřekli, samotného mě Polsko vlastně nikdy příliš nezajímalo (Přátelé - o tom jízlivém "dobře vám tak" majícím původ ve faktu, že když se porcovalo Československo, Poláci si taky přišli pro nášup, o tom teď mluvit nebudeme, jo?), příběh kadeta Orlika mi tedy dlouho nebyl znám. A TKS samo o sobě není nějak oslnivě krásný kus strojařiny, aby si ho člověk všimnul i bez kusu té zajímavé historie za ním.
Informace o tom, kdo kdy tuhle věc vyráběl z plastu zmenšenou do některého z běžných technikářských měřítek proto budu lovit v dosti kalných vodách. Vzpomenu si vlastně jen na dvě firmy. První byl polský výrobce RPM. Ten se neokoukaným předlohám věnoval vcelku cíleně, proto u něj ani TKS nepřekvapí. Druhým pak rovněž polský výrobce FtF. Tohle zaklínadlo není nic jiného než zkratka anglického First to Fight. Pod touto značkou firma vyrábí jednoduché modely polské a německé techniky ze září '39. Pro našince je tenhle výrobní program nadobyčej zajímavá věc, jelikož se nezapomnělo ani na techniku, kterou u nás buď Poláci koupili, nebo později Němci ukořistili. Tak si můžeme postavit hned dvě různé verze náklaďáku Praga RV, lehký tank Škoda LT vz.35, nebo rovněž škodovácké polní dělo vz.14/19 ráže 100 milimetrů - to dokonce hned ve třech provedeních. Modely jsou určeny pro wargaming, firma k nim nabízí kompletní herní systém nazvaný stručně a výstižně Wrzesien 1939. Bohužel jsou právě proto modely velmi zjednodušené a řada detailů byla obětována nízkému počtu dílů. Typicky tím nejvíc trpí podvozek pásových vozidel.
Nicméně výrobci slouží ke cti, že se přeci jen snažil modely v rámci možností udělat co nejlépe a detaily, které za oběť jednoduchosti padnout nemusely, na modelu jsou.
Co napsat ke stavbě modelu, sestávajícího z ušmudlaných deseti dílů... Lze si v tomhle případě postěžovat na nepříjemný materiál, který se vcelku špatně opracovává. Z pokusů o začištění dělící roviny na dílech podvozku dokázal udělat útulné předpeklí a při pokusech o odstranění vtoků z hlavně kanonu jsme vstoupili rovnou k Luciferovi do kuchyně. Drobný díl se mi v paznechtech zřejmě zděšením rozpadl na tři ještě drobnější a z nich dva se hned poté ztratily. Proto jsem hlaveń vyrobil z injekční jehly a byl pokoj. Už jen tak z prosté frajeřinky jsem si z drátků vyrobil madla na víko převodovky (na stejná na krytu motoru jsem se... zapomněl).
Nástřik kamufláže byl skromnými rozměry modelu rovněž poznamenán. První pokus o vymaskování kamuflážních polí na povrchu modelu skončil v zásadě vhnětením modelu do připravené maskovací gumy. Nějakou dobu tedy trvalo, než jsem z tack-itu vyválel hádky dostatečně jemné na to, aby na povrchu vytvořily to, co se po nich chce. V průběhu těchto prací jsem též začal děkovat všem všemocným entitám, které dnes náboženský supermarket nabízí, za to, že na tu blechu není třeba dávat žádné obtisky.
Závěrem jsem se rozhoupal a po čase zase udělal nějakou podložku. Vzhledem k velikosti modelu mi přišlo jako docela dobrý nápad celou vinětku vyhnat do výšky. Tančík proto stojí na relativně vysokém podstavci, na němž je kousek terénu doplněn vzrostlým stromem.
Co říci závěrem?
...a fotilo se to taky blbě...


Žádné komentáře:

Okomentovat