Dalšího dne jsem se probudil jako po opici. Bolavou hlavu jsem měl otočenou přímo k nočnímu stolku a tak když jsem otevřel oči, chvíli jsem bezduše civěl na digitální budík, na němž svítil čas 8:47. Posadil jsem se na postel a několik minut koukal z okna stejně blbě jako předtím na ten budík. 4 dny v autě se na mně nejspíš podepsali...
Ze všech stran ke mně doléhal řev mých přátel, který zjevně souvisel se zabydlováním v pronajatém domě.
"Kterej dobytek si stříhal nehty ve vaně?!"
"Daltone vypadni z toho hajzlu, sedíš tam už 3/4 hodiny!"
"Kam ste mi kdo zašil levou fusekli?"
"Kdo mi sežral snídani?!"
"Kde je tady teplá a kde studená?"
"Ty seš teplej!"
"A ty si dej bacha, abys nebyl studenej!"
Jak vidno, dům už byl na nohou, jen já se pořád válel. Zastyděl jsem se, vzal si kalhoty a šel si opláchnout obličej do kuchyně ke dřezu. Tam jsem potkal Hattfielda. Seděl u stolu a z šálku usrkával vonícího turka, který mu vždy upatlal pěstěný knír, takže po každém doušku si jej musel mezi prsty promnout.
"Co se dneska bude dít?" zeptal se mne někde mezi douškem a promnutím.
"Napadlo taky někoho z vás pučit auto?"
"Jo. I s tim tvym sou tu čtyři. Proč?"
"Pojedeme do Dunstonu. Všichni. Já, Ir a Gailor se zaskočíme ohlásit k šerifovi. Vy ostatní budete zevlovat po městě a koukat po těch vandrácích, jestli nepáchaj něco nekalýho..."
"A když budou páchat něco nekalýho?"
"Dáte jim přes držku!"
"Hehehééé...nemám nejmenších námitek. Jen mi tak napadá - jak je vlastně poznáme...?"
"Prosimtě - sou takový celý vodrbaný a tvářej se strašně drsně.... já jich taky moc neviděl. Ale šerif mi povidal, že oni často a rádi odcházej z kšeftů bez placení. Takže když na někoho takovýho narazíte, tak to nejspíš budou oni..."
"Jo..takže se budem motat po obchodech a čumět po lidech, jak ochotně šahaj pro peněženku..."
"Jo...tak nějak bych to viděl..."
Do Dunstonu jsme se vydali až po obědě, během něhož jsem zbytku skupiny zopakoval to, co jsem řekl ráno Hattfieldovi. Použili jsme všechny čtyři auta, a tak když jsem s Irem a Gailorem zaklepal na dveře dunstonského šerifa, vlastně jsem ani nevěděl, kde přesně jsou ostatní a co tam dělají...
Vešli jsme do kanceláře, kde šerif právě prostřednictvím telefonu někoho masíroval svým řečnickým talentem. Naším příchodem se nenechal rozházet, v klidu dokončil hovor a teprve potom si nás začal všímat.
"Tak jste zpátky... už jsme se báli, že se tu neukážete."
"Sehnat kvalitní lidi chvíli trvá." odpověděl jsem mu s úsměvem.
"Aha...a tohle jsou ty kvalitní lidi, jo?" zeptal se nevěřícně šerif a pokynul k mým dvěma kamarádům. Ti se na sebe podívali, pousmáli se a Gailor se nechal slyšet, že svaly nechal v hotelu, aby zbytečně neděsil lidi na ulici. Šerif pokýval hlavou a vůbec nevypadal, že by ten žert pochopil.
"Situace se trochu změnila pánové... vandráci přesídlili."
"Kam?"
"Teď se motaj okolo jednoho opuštěnýho dolu asi pět kilometrů jihovýchodně odsud."
"No..aspoň to budem mít blíž..."
"Jo...to budete... kdy na ně vlítnete?"
"Šerife... zkusíme se nejdřív obejít bez kanonády, co řikáte..."
"To už jsme zkoušeli a nevyšlo to. Ale jak myslíte... A co teda budete dělat?"
"Provokovat. Zkusíme je vyprovokovat k podobným bitkám, díky který si mě našla místní smetánka...Třeba bude stačit, když dostanou přes hubu"
"No...co když dostanete přes hubu vy?" To už byl druhý projev nedůvěry vůči nám. Tentokrát mne nepobavil... Opřel jsem se pěstmi o stůl a skrz zuby procedil: "Nedostaneme! Máte tu deset chlapů s prvotřídnim vojenskym výcvikem, o kterejch ty vagabundi nevědi... Je potřeba řikat víc?!"
"Dobře...dobře... se hned nerozčilujte..." nasadil šerif smířlivější tón a zřejmě pro jeho lepší vychutnání všem třem nabídl tlustý doutník ze své zdobné kazety... Já a Gailor jsme si vzali, Ir - polepšený kuřák - zkysnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat