Led a bláto

 aneb Když je bláto kámoš v2.0

Turistickou sezonu jsme v lednu zahájili velmi pilně a v tempu jsme rozhodně nepolevili ani v únoru. To jen Galahad je trestuhodnej flákač a pod náporem jinejch zážitků na psaní jebe tak důkladně, že se ke spisku o únorovym šoupání nohama přemohl v půlce března za použití mírného násilí.

Nuže bylo to asi takhle. Možná si vzpomenete, že loni v létě jsme měli naplánovanou tuze pěknou trasu z Pyšel, do níž nám však hodily vidle ČD, který nás do Pyšel tehdy vezly tak zdráhavě, že jsme nakonec šli odjinud jinam. V sobotu 7. února jsme se rozhodli, že se do těch Pyšel zkusíme nechat odvézt zas a budem doufat, že tentokrát to vyjde. Vyšlo, pročež jsme chvíli po deváté ráno vystoupili z vlaku na pyšelské zastávce.
...která se nachází na pravobřežní periferii Čerčan a do Pyšel samotných je to odsud půlhodinka svižné chůze... Do kopce samozřejmě. Nicméně obec neni žádnej jen tak nějakej vidlákov, mají tam hospodu, dívadlo, ba dokonce muzeum, nebo řezníka!

Obcí jsme prošli, uctivě se přitom rozhlíželi po všech jejích vymoženostech a dělali "Ó" a "Jé", abychom za ní vpadli do lesa a předchozí citoslovce nahradili výrazy mnohem popisnějšími a též hrubšími, protože náledí. Takový to fajnový, co zůstává ve stinných koutech při oblevě. Takový to uslintaně mokrý, co klouže ještě o něco víc, než když prostě normálně mrzne.

Doprovázelo nás následujících asi pět kilometrů od Pyšel kolem Gabrhelí, Klenové a Mokřan až k Ládví. Odtud jsme po silnici zamířili do Kamenice spokojeni, že již máme za sebou nejvyšší bod na trase. A pak jsme se taky dost těšili k Partyzánovi na polévku. Nezklamal, poctil nás dršťkovou a rohlíčkem, při jejichž labuřnickém pojídání naši chuť k jídlu kazila v rohu pověšená televize, kde právě bylo lze sledovat, jak si Lindsay Vonn láme nohu. Fujtajbl vespolek...

Z Kamenice jsme pokračovali na Kostelec u Křížků a tudy dál k Nechánicům, kde jsme hodlali splnit nějaké ty společenské povinnosti návštěvou restaurace U Zdeňky. Je to takový hezký rituálek, abych tak řekl. Když míříme ke Zdeňce právě takhle od Kostelce, stoupáme do kopečka od hasičárny na návsi, dál okolo autobusové smyčky a pak - jak míjíme poslední nechánické domky - za polem po levé straně se vyloupne nízký baráček, v němž vládne vlídná pani hostinská, která pocestného rozhodně nenechá zajít hladem a žížní... Přesně tak to přiblížení k cíli proběhlo i tentokrát. S úsměvem, ba snad i písní na rtech jsme vesele přicházeli ke dveřím své oblíbené hospůdky... A zjistili, že je ze zdravotních důvodů zavřeno! Ten emocionální sešup bych vám nepřál zažít, přátelé. Vůbec nevím, co nás vlastně v tu chvíli uchránilo od trudomyslnosti nejhorší. V každém případě jsme v duchu paní hostinské popřáli brzkého uzdravení a vydali se k Jílovýmu. Na důvěrně známé cestě se opět střídalo bláto s ledem. Kam šlapem bylo jedno, klouzalo obojí. 

V Jílovym jsme zasedli ke stolu v hospodě Florian. Poručili jsme si pivo, burger z kance a trochu nevěřícně hleděli na způsob, jakým tam maj naceněný steaky... Ten burgřík byl ale dobrej a za peníz vcelku rozumnej.

...a vy můžete hádat, jestli jsem si od tý doby zvládnul vyčistit ty zahnojený boty...